Substancia

Krásny film. Ešte nikdy som nevidel toľko ľudí odísť z kina. To, čo kedysi v osemdesiatych rokoch rokoch ťažkopádne stvoril Cronenberg, je tu dovedené do žánrovej dokonalosti. Hovorím žánrovej, lebo ako body-horror to skutočne reflektuje všetky prvky svojho žánru a to v niekoľkých rovinách (vrátane nosnej témy erotická dráždivosť krásneho tela vs. fyzické znechutenie z jeho rozkladu a rozvratu). Ako film samotný to už má Substance trochu ťažšie, soft sci-fi zápletka mi nevadila, ale že Elisabeth za to nemusí platiť, neberie ako red flag, že je to v nejakej pofidérnej bytovke a na základe trojslovných kariet vie, čo si kam pichnúť, to by bolo hádam príliš aj na päťdesiate roky. Rovnako mám dojem, že Coralie Fargeat netušila, ako ten film ukončiť. V konečnom dôsledku mi to bolo ale jedno, bavil som sa parádne, má to podmanivú atmosféru horúceho pozlátka a tá rekonštrukcia žánrových atribútov body-horroru je fantastická. (18.09.2024)

Vyinženýrovaný festivalový produkt čerpající z Jekylla a Hyda, Doriana Graye a mnoha jiných zdrojů, který ale těžko může znechutit, uchvátit nebo znepokojit, když ho divák ani na chvilku nebere vážně, přinejmenším divák, který už někdy v životě viděl nějaký body horor. A po většinu stopáže je žel bohu až příliš očividné, že ho vážně nebrala ani sama režisérka. Všeprostupující sterilita brání divákovi v jakékoli identifikaci s postavami, respektive děním na plátně, zrcadlové neurony tak zůstávají potichu a veškeré „nechutnosti“ vyšumí do ztracena, místo aby spoluutvářely prožitek, příběh, film (dobrým příkladem jsou nehty, srovnej s Mouchou). A více neznamená lépe. Je blbý to takhle napsat, ale chybí tomu „srdíčko“, láska k filmu. Obrovský kontrast oproti Ti Westovi a jeho Maxxxine viděné o pár dní dříve (i pár dní potom), která je sice scénáristicky vcelku jednoduchá, ale aspoň upřímná. A že to mělo myšlenku? To má i Bony a klid. (15.07.2024)

Šílenej náhul pro lidi se silným žaludkem, jehož ocenění za nejlepší scénář na festivalu v Cannes mě upřímně udivuje. Neskutečná černohumorná hororová satira, která připomíná mix Smrt jí sluší (posedlost mládím a krásou), Sunset Boulevardu (vyhaslá hvězda usiluje o comeback) a body hororů Davida Cronenberga (hlavně Mouchy) a Darrena Aronofskyho (Requiem za sen a Černá labuť). Extrémní prezentace ženské krásy (Margaret Qualley je bohyně!) a současně absolutního tělesného hnusu (masky v topu!). Finále je groteskní krvák jak od Petera Jacksona v dobách Braindead. Je to přepálený a utržený ze řetězu snad v každém směru (včetně délky), takhle zábavná a strhující úchylárna tu ale docela dlouho nebyla. Pro mě asi nejlepší artový brak od Bloku 99. ___ Francouzská režisérka Coralie Fargeat je pro mě po tomhle aktuálně objev roku a jsem sakra zvědav, s čím přijde příště. 90 % (14.07.2024)

Krása a touha po věčném mládí patří mezi odvěká témata a byla zpracována nejrůznějším způsobem literárně, filmově, divadelně. Pojetí francouzské režisérky Fargeat je bezpochyby pozoruhodné, zajímavé a místy až absurdně zábavné. Zatímco někteří se v kině řehtají, jiní tiše opouštějí sál. Substance bude logicky vyvolávat tolik odlišné reakce. Jsem rád, že jsem seděl uprostřed sálu, protože Substance je hodně vjemový film, takže některé detaily není třeba vidět zblízka. Stejně tak některé zvuky se do hlavy vrývají jako ostré hřebíky. Síla celého snímku, který je de facto komorní, stojí na herectví Demi Moore a Margaret Qualley. Obě svoji roli zvládly perfektně a vzájemně se výborně doplňují. Třetím do party je naprosto fenomenálně odporný a nechutný Dennis Quaid. Netradiční a výrazný filmový zážitek. (09.07.2024)

Festival v Cannes již déle pravidelně zdobí filmy s pověstí velkého šokujícího zážitku, u jakého se prý odchází ze sálu v průběhu promítání či rovnou se v sálu omdlévá. Substance se po Titanu a Zločinech budoucnosti stává za krátkou dobu již třetím festivalovým horrorem s motivy nových proměn lidského těla, přesto jde o dostatečně originální a nabitý počin, jaký mě svou atmosférou, brilantní filmařskou stránkou a brutální gradací do stále bizarnějších, nechutnějších a absurdnějších zvratů totálně přikoval do křesla. Za to si Substanci cením – rozvířit stojaté vody žánru filmem, který přinese dosud nevídaný šok a sugestivní zážitek díky příběhu a jeho ztvárnění, ale zároveň plně upoutá po tak rozsáhlou stopáž bez hluchých míst, skvěle drží pohromadě a je kreativní i v mnoha dílčích formálních nápadech (např. flashbacky, které dřívější hlášky posouvají do ironických vtípků, či velké stylové nápisy na obrazovce jako ve filmech Gaspara Noého)... opravdu velký respekt, ten film mi občas brával dech! Na druhé straně k plnému počtu neinklinuji, neboť se nemohu zbavit dojmu, že celý film je tvořený hlavně na efekt (na ten šok).. film, který jsem jednou velice rád v kině zažil, ale podruhé bych ho sledovat už nechtěl... film, co se snaží formálně ponášet na velký art, ale během hodně dlouhé stopáže nenabídne co do sdělení o moc víc, než jednu myšlenku o zkáze touhy po věčné kráse a dokonalosti, odhalitelnou již ze samotné zápletky (a jakou disponuje např. i Portrét Doriana Graye, příp. i komedie Smrt jí sluší). / PS: Demi Moore po neuvěřitelné šedesátce je (před ohyzdnou proměnou své postavy) neskutečně sexy! „Jste jen jedna – žádná vy a ona...“ [80%] (19.09.2024)