Substancia

Obraz Doriana Graye + Dr. Jekyll a pan Hyde pro 21. století, bohužel v naprosto zoufale předvídatelném a pekelně dlouhém podání. Důležité téma - tlak společnosti na mládí a krásu, v důsledku čehož vzniká neschopnost stárnout a ochota zaplatit jakoukoliv cenu za uchování mladistvého vzhledu, je zde podané úplně polopaticky, bez větší hloubky, s neustálými vysvětlivkami, kdyby to náhodou někomu nebylo úplně jasné, takže film plyne líně, bez většího překvapení, divák jen celou dobu čeká na to, co se logicky musí stát. _____ Po dvou nekonečných hodinách precizně natočené nudy nicméně dojde ke zvratu, který jsem skutečně nečekal (za to body nahoru), kdy se celý snímek z realisticky pojatého dramatu promění ve splatter hororovou komedii, jak od studia TROMA. Po dvou hodinách nudného techno-thrilleru se změní nejen žánr, ale i styl - snímek najednou obsahuje na malé ploše hodně odkazů a aluzí, pozorný divák rozpozná doslovné citace z filmů Moucha (1986) nebo Věc (1982), ale tuším tam i pomrknutí na Toxického mstitele (1984). To vše zabalené do stopadesáti hektolitrů krve, asi největší krvavá lázeň, co jsem kdy viděl, od dob Braindead (1992). To vše, aby autorka Coralie Fargeat dotáhla pointu svého "vtipu" do konce. Čímž se celý film skutečně redukuje spíše na vtip, nutno říct, že zbytečně dlouhý, nudný a překvapivá závěrečná pointa stejně ponechává spíše hořkou pachuť. (15.07.2024)

(KVIFF 2024) Substance má již nyní čestné místo na poli krvavých body hororů. Při letmém pohledu na anotaci vyvstane člověku hned na mysli klasika Smrt ji sluší (mně konkrétně naskočila i epizoda Mimo z del Torovy antologie Kabinet kuriozit). Obsazení Demi Moore do role stárnoucí, (polo)zapomenuté hvězdy byla trefou do černého a jsem rád, že tato v 90. letech populární (byť "malinová"), zatímco v posledních letech spíše kvůli podezřelým změnám vzhledu bulvárem propíraná herečka dostala šanci si zahrát - možná tak trochu - sama sebe(?). Minimálně od dob Gremlinů víme, že pravidla nejsou jen pro okrasu, a když je porušíme, může to mít (doslova) monstrózní následky. Během sledování mi před očima nabíhaly odkazy na filmy jako Osvícení, Sloní muž, Carrie, Věc, Pohádka pohádek či Moucha, čímž ale nechci tvrdit, že by byla Substance kompilátem dříve viděného. Při projekci jsem viděl postranním očkem, jak někteří lidé uhýbali pohledem - mně v tomto ohledu vadila jen jedna jediná (nehtová) scéna. Rozhodně se ale jedná o otrlý kousek, který má neuvěřitelně nabušený a energický audiovizuál, kde jsem místy ocenil svou lehčí hluchotu. Rovněž nutno ocenit děsivě autentickou práci maskérů, kteří v tomto případě měli vskutku velký prostor pro realizaci. Coralie Fargeat se podařilo naservírat hutnou, krvavou podívanou, která by si mohla plácnout s Kill Bill. V neposlední řadě jde ale i o smutný příběh o šovinistickém ideálu krásy, jehož dosáhnutí může sebou přinést fatální následky. Není to za mě čistých pět hvězd, nicméně za odvahu a koule něco takového natočit si je Substance zaslouží. (05.07.2024)

Festival v Cannes již déle pravidelně zdobí filmy s pověstí velkého šokujícího zážitku, u jakého se prý odchází ze sálu v průběhu promítání či rovnou se v sálu omdlévá. Substance se po Titanu a Zločinech budoucnosti stává za krátkou dobu již třetím festivalovým horrorem s motivy nových proměn lidského těla, přesto jde o dostatečně originální a nabitý počin, jaký mě svou atmosférou, brilantní filmařskou stránkou a brutální gradací do stále bizarnějších, nechutnějších a absurdnějších zvratů totálně přikoval do křesla. Za to si Substanci cením – rozvířit stojaté vody žánru filmem, který přinese dosud nevídaný šok a sugestivní zážitek díky příběhu a jeho ztvárnění, ale zároveň plně upoutá po tak rozsáhlou stopáž bez hluchých míst, skvěle drží pohromadě a je kreativní i v mnoha dílčích formálních nápadech (např. flashbacky, které dřívější hlášky posouvají do ironických vtípků, či velké stylové nápisy na obrazovce jako ve filmech Gaspara Noého)... opravdu velký respekt, ten film mi občas brával dech! Na druhé straně k plnému počtu neinklinuji, neboť se nemohu zbavit dojmu, že celý film je tvořený hlavně na efekt (na ten šok).. film, který jsem jednou velice rád v kině zažil, ale podruhé bych ho sledovat už nechtěl... film, co se snaží formálně ponášet na velký art, ale během hodně dlouhé stopáže nenabídne co do sdělení o moc víc, než jednu myšlenku o zkáze touhy po věčné kráse a dokonalosti, odhalitelnou již ze samotné zápletky (a jakou disponuje např. i Portrét Doriana Graye, příp. i komedie Smrt jí sluší). / PS: Demi Moore po neuvěřitelné šedesátce je (před ohyzdnou proměnou své postavy) neskutečně sexy! „Jste jen jedna – žádná vy a ona...“ [80%] (19.09.2024)

Krátce po zhlédnutí filmu mě napadá mnoho věcí. Nejgeniálnější film, u něhož nejvíc lituju, že jsem ho viděl. Kdybych mohl vrátit čas, vybral bych si z festivalové nabídky jiný film. Zároveň zážitek, na který nezapomenu. Nevím, jaké prášky paní režisérka a zároveň autorka scénáře bere, ale asi je to síla. Odporné, hnusné, zvrácené záběry. V podstatě celá poslední asi třetina filmu je pro mě jako diváka nepolíbeného různými Vetřelci a dalšími obdobnými věcmi vylézajícími zpod kůže něčím, u čeho už jsem uvnitř své hlavy křičel "dost, prosím, už ne". A přesto je tenhle příběh o touze vypadat lépe a mladší zvláštně strhující a dokázal upoutat mou pozornost natolik, že jsem se vůbec nenudil a překvapivě rychle to uteklo. Odhlédnu-li od toho odporného, musím zároveň zmínit velké množství ženské nahoty a především opravdu skvělou práci s kamerou a střihem, kdy jsou nám běžné dialogy a scény servírovány velice neobvykle a často nám přibližují určitý detail hodně zblízka a z nečekaných úhlů. A koneckonců i příběh samotný dává smysl a varuje před touhou po ideále krásy. Jinými slovy je poselství jasné. Mějte rádi sebe a své tělo  a budete šťastní. Tenhle troufám si říct highlight letošního Art Film Festu téměř zaplnil největší festivalový sál a sledovat reakce těch několika stovek diváků bylo taky celkem zajímavé. Určitě zážitek na celý život. A už to nikdy nechci vidět. [30. Art Film Fest Košice] (26.06.2024)

Tahle přefouklá bublina by přece jen trochu měla splasknout. Coralie Fargeat napsala velmi hloupý a prázdný scénář, ale díky velmi stylové režii to není tak dobře poznat anebo je vám to rovnou jedno, protože jste ochotní jet na audiovizuálně opojné až zahlcující vlně. Snad každému se přepjatostí každého záběru, střihu či zvukového efektu vybaví Requiem za sen, podobně uvědoměle a přiznaně Fargeat vykrádá i Lynche, Cronenberga, Kubricka či Hitchcocka. Dosahuje tím postmoderního efektu povědomosti, což je pro žánr satiry v pořádku – o to větší je škoda, že její satirický osten je zcela otupělý.Po dvou a půl hodinách je opravdu těžké přijít s nějakou skutečně neotřelou myšlenkou, k níž vás snímek vyprovokoval, jelikož veškeré tepání do kultu krásy a společností podmíněné nenávisti k sobě samému jsme už jinde a jindy (a lépe) viděli. Jako viscerálně iritující variace na dvě výborné epizody Červeného trpaslíka (Já na druhou a Výměna těl) ale Substance funguje a cesta za vyprázdněným, avšak notně krvavým závěrem je bezesporu zábavná; čekat ale cokoli víc než naleštěnou bídu by bylo chybou. (19.07.2024)