Svetlá rámp

Všestranností se v našich poměrech Chaplinovi snad mohl blížit E. F. Burian; tím ovšem ta podobnost končila. Nejosobnější Chaplinův film je současně zjevně jeho filmem nejzralejším a umělecky nejpřesvědčivějším. Sociální cítění, které vždy patřilo do jeho tvůrčího profilu, tu nabývá až důvěrně autobiografických rysů. Smutek plačícího, ale i bojujícího lidského osudu dotváří i hlavní ženská postava, skvěle zahraná Claire Bloomovou a souhlasím i s tím, že velký výkon tu také odvádí zestárlý "Frigo" Buster Keaton. Ocenit je nutné i mistrnou evokaci ještě téměř viktoriánských music hallů (u nás by tomu odpovídala raná tvorba Karla Hašlera), londýnského světa "malých" lidí i dokonalou výpravu bytových interiérů (byť v době natáčení stále byla tak trochu živou současností). Psychologicky přesvědčivá je také skutečná láska - ne vděčnost - mladé ženy k starému géniovi všedního života, který umí poradit všem s výjimkou své vlastní maličkosti. Komplimenty, které si zaslouží režie, scénář, hudba i choreografie tanečních čísel, vložených do filmu, jsou zbytečné. Jak víme, patří rovněž skvělému představiteli hlavní úlohy: Charlesu Charlie Chaplinovi. (15.07.2010)

Vždycky mě na Chaplinovi zaráželo, že z něj v jeho komediích ta grotesknost úplně nesálala, jakoby ji něco brzdilo, nějaká skrytá melancholie nebo tragika, kterou nedokáže přehrát ani sebelepší herec. Ve Světlech ramp se to potvrdilo, protože jeho filozofování, které tam přednáší, musí být vykoupeno obrovskou životní zkušeností, nejčastěji bolestí. V každém jeho filmu z toho byl kousek, ale tady je to uzavřené, kompletní bilancování moudrého muže. Zpověď smutného klauna. (14.01.2009)

K plnému hodnoteniu mi presa len bráni trochu prestrelená stopáž. Záverečné sekvencie, respektíve celá posledná polhodina je ale možno tým najdojímavejším a najkrajším, čo kedy Chaplin nakrútil. Komédia je to iba pri Calverových vystúpeniach, čo je oproti ostatným slávnym majstrovým dielam veľká zmena. Ale my môžeme tomu aplaudujúcemu publiku iba závidieť, že mali možnosť ho vidieť spoločne s Busterom na javisku. Aj keď je to len fikcia, že, a asi pri točení boli herci v publiku snímaní oddelene od scény. 90%. Ale čo, ten záver je úžasný, dáme to za plný počet. (12.04.2016)

Tenhle film je z přihrádky těch nejsilnějších uměleckých výpovědí, co kdy dotkly stříbrného plátna. Chaplin se tu vyrovnává s vlastními problémy, a současně se snaží předat neuvěřitelně humanistické myšlenky o významu lidského života, jeho konci, ale i novém začátku. Nemá smysl to moc popisovat. Světla ramp jsou krásným důkazem toho, že Chaplinova síla nebyla jen ve skvělé choreografii a načasování gagů, ale i v předávání jakéhosi nadčasového poselství, které je ve své jednoduchosti až naivní, o to silnější pravdivost a upřímnost z něho však sálá. (26.12.2007)

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp. (15.09.2014)