Wu suo zhu
Abiding Nowhere
Obsahy(1)
Můžeme spatřit čas, když ho přibrzdíme? Pojem „mindfulness“ se stal synonymem lidského štěstí až nedávno, Tsai Ming-liang nás ale k pozornějšímu vnímání světa vede už roky. Desátý ze své série filmů o budhistickém mnichovi, který milimetrovým tempem kráčí divokou i městskou krajinou, zasadil do amerického Washingtonu. Obdobnými místy se tentokrát pohybuje i postava druhého muže. Dvě osamělé cesty by se mohly protnout, jenže k lidské sounáležitosti přece stačí i pouhé vědomí paralelního bytí… Plnohodnotná filmová meditace, v níž tchajwanský mistr radikálně pomalého kina bystří smysly. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (8)
Mistr sveřepé pomalosti Tsai Ming-liang už podesáté navlékl svého dvorníhi herce Lee Kang-Shenga do rudého roucha buddhistického mnicha a nechal ho velmi, velmi pomalu procházet krajinou. Tentokrát se mnich praktikující meditaci chůzí toulá kolem amerického hlavního města a postupně se objeví v lesích, uměleckých galeriích, rušných ulicích i poblíž ikonického Washingtonova monumentu. Výsostně meditativní záběry mnicha se střídají s pohříchu rychlejším mladíkem, který sice s neuspěchaným doceňováním krás přírody či vařením polévky z pytlíku ve stylu mindfulness také koketuje, mnišského mistrovství však nedosahuje. Téměř 80minut nenarativních a dramaticky velmi neuspokojivých záběrů samozřejmě není podívanou pro každého – ba dokonce by se dalo říct, že není podívanou téměř pro nikoho. Podobně jako u jiných děl z ranku slow cinema však jde především o to, co se odehrává v divákovi. Jak my sami vnímáme plynutí času? S jakou pozorností vykonáváme rutinní aktivity? Ovládáme své okolí, anebo spíše okolí ovládá nás? Minimalistická forma nebrání Tsai Ming-liangovi v tom, aby pečlivě odlišoval kompozice záběrů mnicha a mladíka. A tak mnich se v jednotlivých prostředích spíše ztrácí, stává se jejich skoro nehybnou součástí, přitom ale až magneticky poutá pozornost všech okolo. Oproti tomu mladíka Tsai snímá ve větších detailech i v pohybu, přesto je jasné, která ze dvou hlavních postav skýtá hlubší vyrovnanost a souznění s prchavou podstatou bytí. ()
Time to chill. Z deseti Tsaiových filmů s mnišskou figurou, která se soustředěně pohybuje městy, jsem většinu neviděl. Jejich koncept se ale zdá být nevyčerpatelný. Podobně jako jiní mistři filmového ambientu, také tchajwanský režisér dál cizeluje svůj talent přetvářet obyčejné věci v něco neobyčejného. Lee Kang-Sheng v rudém hábitu stále plní dvojí roli kuriózního dekorativního prvku městských i příměstských krajin a tiše rebelujícího kontrapunktu k běžnému životnímu tempu moderní civilizace. Říct, že Tsaiova chodecká série vzdoruje konzumnímu kapitalismu, zní hrozně čítankově a vzhledem ke křehkosti těchto snímků neadekvátně. Neznám ale jiné filmy, které by tuto roli plnily tak přesvědčivě a s takovou pokojnou vytrvalostí. ()
Tenhle film jsem si vybrala záměrně. Věděla jsem do čeho lezu. Očekávala jsem odpočinek, relaxaci, zpomalení, zklidnění a dočasný úkryt před těmi uřvanými festivalovými davy. A jsem spokojená. Z "mindfulness" se stal tak trochu vyprázdněný termín, ale na tom, že zpomalení tempa a všímavost k přítomným okamžikům má pro člověka blahodárné účinky, se nic nemění. Ve filmu se toho vlastně až překvapivě dost dělo - sem tam nějaká vtipná nebo paradoxní situace, kompozičně krásné záběry, barvy, zajímavé lokace - to všechno (a možná ještě nudlovou polévku) si může divák plně vychutnat, ale měl by na to být předem vnitřně připravený. ()
Coby svůj první film karlovarského festivalu jsem si tenhle kousek vybral víceméně náhodou, s předchozí prací "jednoho z nejslavnějších režisérů tchajwanské nové vlny" jsem předchozí zkušenost neměl. Když jsem se pak z odborného úvodu dozvěděl, že jeho filmy prosluly například "podnětnou dezorientací" a "erotizací ovoce", předpokládal jsem, že se budu ze sálu motat vzrušeně hladový. Ale ne. Hodina a čtvrt záběrů mnicha, velmi, velmi, velmi, velmi pomalu kráčejícího různými (moc hezky nasnímanými) zákoutími Washingtonu má diváka pravděpodobně rozvolnit do meditativního sebeodevzdání, ovšem přinejmenším v mém případě to fungovalo jen asi tak prvních dvacet minut, kdy jsem si užíval kontrast s armageddonem, řádícím toho času v okolních ulicích. Pak bohužel nenastal postup do hlubin mého filozofického jsoucna, nýbrž docela obyčejná nuda, lehce vyšperkovaná pocity hulvátské provinilosti, když jsem do dunivého ticha v sále otevřel láhev jemně perlivé vody. Nemá ale cenu vynášet nějaké razantní soudy, tohle je přesně ten typ filmu, se nímž se sice většina lidí mine, nicméně když už se s ním někdo potká - patrně bude vědět, na co jde -, sladí se s jeho duší. ()
Perfektní filmová dokumentární obrazová báseň o putování, o nalezení klidu v rušném prostředí. Kontrastem je cesta mladého chlapce.Film připomíná francouzský levý břeh. Každý záběr má promyšlené plány, mizanscénu, rytmicky vše perfektně sedí. Úžasný je tedy hlavně zvuk! Vše tak krásně sedí.Toto beru jako jednu velkou filmovou meditaci, která dokonale ukazuje, jak film dokáže ovlivnit čas. Za mě je to krásné, ale je to skutečně film pro fajnšmekry.Viděno na KVIFF 2024. ()
Reklama