Jakob klamár

Myšlienka silná a vzhľadom na dobu a udalosti, ku ktorým sa vzťahuje aj veľmi smutná. To všetko malo predpoklad na silné emotívne vyznenie snímku. Žiaľ necítil som to tak, na moje prekvapenie ma to nejak zvlášť nezasiahlo. Myslím, že hlavným dôvodom bol samotný príbeh, ktorý okrem scén s Jakubom a jeho vymýšľaní si o vojenskej situácii nepriniesol žiadne ďalšie dramaticky silnejšie scény. Vlastne spomenúť sa dá len jediná - to s tým dievčatkom a rádiom za stenou. Na druhú stranu ale dejová linka nenudila, aj keď sa tu v podstate nič nedeje. Lepší priemer. 65/100 (25.06.2019)

Absolutně nejlepší, nejhlubší, nejprostší a nejlidštější výkon pana herce Vlastimila Brodského, kam se na něj hrabe Robin Williams ze silně nepovedného remaku. Příběh sám o sobě je krásným symbolem o naději a lidské síle, v porovnání s filmem "Život je krásný" se nejedná o žádnou trapnou, neskutečnou komedii, (porovnej záchodovou scénu Brodského a např. pitomé Benigniho vyučování italštiny) nýbrž o skutečný a hluboký příběh. (18.04.2005)

Lži, které dávají jiskřičku naděje v lepší budoucnost. Asi jsem od tohohle filmu čekal víc emocí. Tím ovšem nechci film shazovat má určitě svoji hloubku. Vlastimil Brodský si svoje ocení za svůj výkon jistě zasloužil. Myslím si ale, že v následujících letech v některých filmech předvedl ještě daleko lepší herecký výkony. Pro mě je nezapomenutelnej třeba v jeho předposledním filmu Babí léto z roku 2001. Jakub lhář/Jakob der Lügner to má u mě za slabší 4hvězdy. (27.09.2023)

Zajímavě pojatý snímek ze života v židovském ghettu. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů nesází na beznadějnou atmosféru reprezentovanou všude číhajícím německým nebezpečím, ale zaměřuje se na nitra jeho obyvatel. Ti jsou zde reprezentování jen malou skupinou lidí, jež se dostane do soukolí pomalu se nabalující malé lži. Lež se však nestává prostředkem k destrukci společnosti, ale je jedinou nadějí, kterou zdejší obyvatelé mají, a ke které se neustále upínají. Ničivým se tu stává právě až dementování lži. Vlastimil Brodský skvěle ztvárnil postavu, která je vnitřně rozervaná, a uvědomuje si, že každou další lží dává ostatním falešnou naději, a zároveň se vzdálí možnosti sdělit jim pravdu. Ví, že je horší o naději přijít, než žádnou nikdy nemít. Kladné přijetí může být ztíženo několika fakty. Tím prvním je velmi pomalá atmosféra, která není vykreslována dramatickou hudbou ani zobrazováním fyzického utrpení, ale jen citlivými hereckými výkony a hrou hlasů (čemuž příliš nepomáhá předabování neněmeckých herců) a mimikou. Druhým je zejména soustředění absolutní většiny emocí zejména do hlavní postavy, která je však při konfrontaci s ostatními nedává jasně najevo (ta bezmoc a rozervanost je schována pod maskou lháře). Třetím může být i zobrazení německých vojáků (jelikož se jedná o německou produkci), kteří (těch pár co je tam vidět) nejsou výrazně negativní, ale přistupuje se k nim jako k běžným lidem (nad židy se nepovyšují, jsou lidští, jediná scéna ztrestání přichází jen, když to i židé potřebují a vynutí si ji…). (13.12.2013)

„Nejsou snad mraky z bavlněných klubek?“ Tahle dotčená otázka malé, důvěřivé holčičky vypovídá o filmu takřka maximálně. Celý snímek je o dětské důvěřivosti, ovšem nejen ze strany malé dívenky, ale, a to především, ze strany dospělých obyvatel židovského ghetta. Všichni s ohledem na malou jiskru naděje rádi podlehnou bludu a začnou věřit Jakubovi, který začne trousit milosrdné lži jak na běžícím pásu prakticky komukoliv, kdo ho k tomu vyzve. Protože právě tenhle záblesk možnosti záchrany ze strany armády SSSR je pro mnohé tím jediným, co je drží při životě (a to doslova, viz dialog s profesorem). Fakt, že se to Jakubovi nutně musí vymknout z rukou, je pochopitelně zřejmý. A ty pohledy na hlavní mužskou postavu po zjištění…mrazí z nich. A jakože jsem měl původně docela velký strach z předabování Brodského, nakonec jsem si po nějaké chvíli zvykl. Sice mi jeho hlas chyběl, ale na výborném hereckém výkonu se to jakoby ani neprojevilo. Hodnotím slušnými 4*. „Nikomu ani slovo!“ - „Znáš mě.“ - „A to je to, čeho se bojím.“ (20.01.2018)