Jakob klamár

Do velké míry stylizovaný slavný koprodukční film z produkce východoněmeckého studia DEFA a východoněmecké televize (koproducentem byl i náš Barrandov), přičemž televizní rozměr snímku celkem překvapivě vévodí. Celá stylizace opravdu nejvíc připomene Benigniho proslulý film Život je krásný a bylo by skutečně zajímavé zeptat se slavného Itala, do jaké míry se Jakubem lhářem inspiroval. Velmi prostý příběh o důležitosti naděje se zjevnou biblickou aluzí v názvu a silným etickým přesahem. Biblický Jákob je ten, který ,,zápasil s Bohem" a co jiného je existence fiktivního rádia a šíření naděje, tedy dobrých zpráv, než právě zápas s krutým Bohem, který připravil Židům (izraelitům = synům Jákobovým) tak nemilosrdný osud? K poněkud uměřené stylizaci lze mít jistě mírné výhrady, absolutorium ovšem zaslouží herecký výkon Vlastimila Brodského. Dobře dokumentuje fakt, že špičky jeho herecké generace (Hrušínský, Kemr, Lohniský...) byly co do umění více evropskými než jen lokálně českými herci... (26.09.2012)

Mám už dlouho neblahý pocit, že kdykoliv se někomu podaří natočit kvalitní film, který dostane po zásluze ocenění, chopí se do Američané, aby ho zprznili ... Máme před sebou komorní drama na vážné téma. Ocitáme se v židovském ghettu. Stačí se opozdit na ulici a můžete přijít o život. Civilní herectví bez přehrávání, neholené tváře, tlučené zdi bez omítky, otrhané oblečení se židovskou hvězdou, těžká práce. Humorem se tu nesrší, Jacob necigání, jeho nevinná lež sice rozpoutá pozdvižení, ale nestane se ani vůdcem ani hrdinou. Předlohu Jureka Beckera jsem nečetla, ale nedá mi to abych nesrovnavala s americkým remakem. Na rovinu - verze z roku 1999 není špatná. Tady se přehrává, Jacobovi se mírně řečeno práší od huby, je poznat, když si vymýšlí. Příběh je víc chonologicky uspořádaný, je mnohem víc dramatický a vyhrocený. Američané prostě potřebují svého hrdinu na pódiu, aby mohli uronit slzu a zatleskat mu. Příliš civilní provedení by je zřejmě neuspokojilo. Nevadí, snad o to víc vystoupil výkon Vlastimila Brodského. Jedna z jeho nejlepších rolí. Všem, které film oslovil doporučiuji i dokument: http://www.csfd.cz/film/292108-nedokonceny-film/ (15.03.2014)

Jeden z mých nejranějších nejsilnějších filmových zážitků – ještě z času otevřených trezorů. Již jako kluka mne tenkrát nadchl úžasný Vlastimil Brodský a jeho úsilí proměnit ghetto týraných, mlčenlivých bytostí v prostor naděje a víry. Po letech nesouvislého pronikání do tkáně těchto mikrokosmů se mi při opakovaném shlédnutí můj raný pocit potvrdil a rád jsem docenil, jak věrně tento skvěle obsazený film vstřebává tísnivé klima ghetta, stravující sebe sama a vyčleňující se z plynoucího času. Je to svět schoulený v ruinách, živený jen vzpomínkami (a jimi současně vysilovaný), čekající na jaro volnosti a pak již jen o něm snící. A nemohl jsem si přitom nevzpomenout na úlomky slov, tóny hudby a detaily obrázků, které ve mně zůstávají, třeba i na to, jak terezínský skladatel Karel Berman zpíval píseň dalšího z terezínských skladatelů Hanse Krásy na slova básně Arthura Rimbauda Sensation: „Za modrých večerů si vyjdu po pěšině, / lechtán obilím, se brouzdat svěží travou: / a zasněn ucítím, jak vítr na mýtině / mi bude kroužiti nad rozcuchanou hlavou! // Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic. / Však budu míti duši lásce otevřenou; / jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic, / v nesmírné Přírodě - šťasten s ní jako s ženou.“ Tady i tam, všude se zhmotňovala ta představa svobody, která rostla uvnitř – s tvorbou, vzpírající se násilnému ujařmení. To všechno pro mne nadále zůstává velkou posilou. (18.03.2011)

Zajímavě pojatý snímek ze života v židovském ghettu. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů nesází na beznadějnou atmosféru reprezentovanou všude číhajícím německým nebezpečím, ale zaměřuje se na nitra jeho obyvatel. Ti jsou zde reprezentování jen malou skupinou lidí, jež se dostane do soukolí pomalu se nabalující malé lži. Lež se však nestává prostředkem k destrukci společnosti, ale je jedinou nadějí, kterou zdejší obyvatelé mají, a ke které se neustále upínají. Ničivým se tu stává právě až dementování lži. Vlastimil Brodský skvěle ztvárnil postavu, která je vnitřně rozervaná, a uvědomuje si, že každou další lží dává ostatním falešnou naději, a zároveň se vzdálí možnosti sdělit jim pravdu. Ví, že je horší o naději přijít, než žádnou nikdy nemít. Kladné přijetí může být ztíženo několika fakty. Tím prvním je velmi pomalá atmosféra, která není vykreslována dramatickou hudbou ani zobrazováním fyzického utrpení, ale jen citlivými hereckými výkony a hrou hlasů (čemuž příliš nepomáhá předabování neněmeckých herců) a mimikou. Druhým je zejména soustředění absolutní většiny emocí zejména do hlavní postavy, která je však při konfrontaci s ostatními nedává jasně najevo (ta bezmoc a rozervanost je schována pod maskou lháře). Třetím může být i zobrazení německých vojáků (jelikož se jedná o německou produkci), kteří (těch pár co je tam vidět) nejsou výrazně negativní, ale přistupuje se k nim jako k běžným lidem (nad židy se nepovyšují, jsou lidští, jediná scéna ztrestání přichází jen, když to i židé potřebují a vynutí si ji…). (13.12.2013)

Smutný příběh s obrovským potenciálem, ale.. S přibývajícími minutami ve mě narůstal dojem, že jsou židé ve filmu spíše karikaturami, popřípadě postavami z židovských vtipů..což není klad. Skutečně zde byli vystiženi jako v nějaké knize o stereotypech, jako milí hloupoučcí dědové... Neuvěřitelné. Ale kromě tohoto bohužel dost závažného nedostatku velmi dobrý, dojemný film. Myslím, že by se dal přirovnat třeba k Život je krásný, až na to, že Jakub lhář se bere dost vážně, což ale právě kazí to vykreslení charakterů. Begnini dělající přiblblé skopičiny by se mezi nimi ztratil. (07.03.2009)