Jakob klamár

Jeden z mých nejranějších nejsilnějších filmových zážitků – ještě z času otevřených trezorů. Již jako kluka mne tenkrát nadchl úžasný Vlastimil Brodský a jeho úsilí proměnit ghetto týraných, mlčenlivých bytostí v prostor naděje a víry. Po letech nesouvislého pronikání do tkáně těchto mikrokosmů se mi při opakovaném shlédnutí můj raný pocit potvrdil a rád jsem docenil, jak věrně tento skvěle obsazený film vstřebává tísnivé klima ghetta, stravující sebe sama a vyčleňující se z plynoucího času. Je to svět schoulený v ruinách, živený jen vzpomínkami (a jimi současně vysilovaný), čekající na jaro volnosti a pak již jen o něm snící. A nemohl jsem si přitom nevzpomenout na úlomky slov, tóny hudby a detaily obrázků, které ve mně zůstávají, třeba i na to, jak terezínský skladatel Karel Berman zpíval píseň dalšího z terezínských skladatelů Hanse Krásy na slova básně Arthura Rimbauda Sensation: „Za modrých večerů si vyjdu po pěšině, / lechtán obilím, se brouzdat svěží travou: / a zasněn ucítím, jak vítr na mýtině / mi bude kroužiti nad rozcuchanou hlavou! // Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic. / Však budu míti duši lásce otevřenou; / jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic, / v nesmírné Přírodě - šťasten s ní jako s ženou.“ Tady i tam, všude se zhmotňovala ta představa svobody, která rostla uvnitř – s tvorbou, vzpírající se násilnému ujařmení. To všechno pro mne nadále zůstává velkou posilou. (18.03.2011)

Myšlienka silná a vzhľadom na dobu a udalosti, ku ktorým sa vzťahuje aj veľmi smutná. To všetko malo predpoklad na silné emotívne vyznenie snímku. Žiaľ necítil som to tak, na moje prekvapenie ma to nejak zvlášť nezasiahlo. Myslím, že hlavným dôvodom bol samotný príbeh, ktorý okrem scén s Jakubom a jeho vymýšľaní si o vojenskej situácii nepriniesol žiadne ďalšie dramaticky silnejšie scény. Vlastne spomenúť sa dá len jediná - to s tým dievčatkom a rádiom za stenou. Na druhú stranu ale dejová linka nenudila, aj keď sa tu v podstate nič nedeje. Lepší priemer. 65/100 (25.06.2019)

Absolutně nejlepší, nejhlubší, nejprostší a nejlidštější výkon pana herce Vlastimila Brodského, kam se na něj hrabe Robin Williams ze silně nepovedného remaku. Příběh sám o sobě je krásným symbolem o naději a lidské síle, v porovnání s filmem "Život je krásný" se nejedná o žádnou trapnou, neskutečnou komedii, (porovnej záchodovou scénu Brodského a např. pitomé Benigniho vyučování italštiny) nýbrž o skutečný a hluboký příběh. (18.04.2005)

Kdo by byl řekl, že Brodský podal svůj životní herecký výkon ve filmu, který je u běžného českého diváka téměř neznámý. Film stojí na lidské postavě, jež se zaplétá do nevinné lži, která se mění ve velkou lež milosrdnou a plnou naděje a nakonec si vyžádá velkou oběť a vyznívá do prázdna. Scénář je velmi kvalitní a uměřeně balancující na tragikomické rovině, skvěle zvolená je i lokace pomalu zanikajícího Mostu jako zanedbaného ghetta. Trochu na škodu je spíše televizní charakter snímku, nepříliš šťastné retrospektivy narušující atmosféru života v ghettu, občasná zdlouhavost. Ze snímku o holocaustu ale určitě jeden z nejzajímavějších počinů. (15.01.2013)

V těžkých dobách je vidina každé naděje vítána s otevřenou náručí, i za cenu toho, že ona naděje může být vykonstruována pomocí lží. V případě Jakuba však divák nevnímá jeho lži jako něco negativního, obzvlášť ve srovnání s vyhlazováním židů a hrůzami 2. světové války. Jakub lhář je přímočaře vyprávěný film s upřímnými hereckými výkony, který se snaží tragickou skutečnost zahalit pomocí několika odlehčujících prvků (např. scéna s rádiem přes zeď či pohádka o princezně a mracích z vaty). Nejvíce mě zaujaly herecké výkony Vlastimila Brodského a Erwina Geschnonnecka. Zkrátka kvalitně natočený a skvěle zahraný snímek, který diváka vrací do časů plných strachu, děsu, hrůz, ale i naděje. (17.02.2017)