Jakob klamár

Tenhle původní film s Vlastimilem Brodským je jeden z nejlepších filmů, které se odehrávají v židovském ghettu během 2. světové války. Bróďa film neskutečně táhne a ne nadarmo za něj získal cenu Zlatého medvěda. Zpočátku mě rušilo, že byl Brodský předabován německým hercem, záhy jsem si však velice rychle zvykl a stačilo si vychutnávat jen tvář, pohyby a byl jsem vtržen do děje, ikdyž Bróďa neměl svůj hlas. Je to neskutečně silnej snímek o naději, kterou Jakob dodává všem lidem v ghettu, když jim nalhává, že má rádio a tajně poslouchá zprávy a každý den dychtivě čekající lidi informuje, že Rusové jsou již velmi blízko. Americký remake, který vznikl v roce 1999 v hlavní roli s Robinem Williamsem je slabým odvárkem oproti tomuto dílu. Američané si potrpí na srdcervoucí konec a musí ukázat Jakoba jako trpitele a mučedníka, v tomhle filmu stačí jen málo maličko a je jasno, jak to dopadne....silnej, (bez)nadějnej konec. Dvě scény mě utví v hlavě vždy, když si na Jakoba vzpomenu. První - Jakob na esesáckým hajzlíku a druhou - když Jakob holčičce Leně (která teda zahrála svoji roli dítěte opravdu bravurně) za stěnou ve svém příbytku předvádí svoje " rádio" a klepe na kýbl, hlásí informace o Churchillovi, hraje hudbu při které vzpomíná, co se dělo před válkou (a do toho hraje opravdová hudba) a potom vypráví pohádku...neskutečná a silná scéna. Občasné mihotavé vzpomínky Jakoba v ghettu jen filmu dodávají pocit ztráty všeho, co měl Jakob rád. Celkově geniální film. (06.12.2015)

Téma holocaustu patří v rámci světové kinematografie k obzvláště vděčným příběhům, skrývajících mimo své morální poselství také určitou dávku emocí. Jak je s nimi v rámci hrané fikce naloženo, závisí do jisté míry na konkrétním tvůrci. V případě JAKUBA zvolil režisér Frank Beyer překvapivě melancholickou tóninu, stimulovanou lehkým, typicky židovským humorem, prosvítajícím skrz temné a zanedbané ghetto, ztracené kdesi na polských hranicích. Neodvratná tragédie, blížící se se stejnou rychlostí jako tanky sovětské armády, je alespoň na čas vykoupena dobrosrdečným prášilovstvím titulního hrdiny. Drobný muž s ustaranou tváří a jakoby ustrašeným pohledem, který není žádný hrdina, jež přesto předstírá, že vlastní ukryté rádio a nosí válkou pokořeným lidem kolem sebe "zaručené" zprávy o již přicházejícím konci utrpení, je mistrovskou hereckou studií Vlastimila Brodského, získávajícího právě zde výjimečnou příležitost k výjimečnému výkonu, v českém prostředí jen stěží nahraditelného. Ocenění Brodského Stříbrným medvědem i prestižní oscarová nominace pro studio DEFA jsou jen zlomkem vyjádření obdivu zúčastněným tvůrcům, vzdávajících nenápadný hold lidské odvaze a statečnosti. Oč menší, o to větší. V roce 1944 zcela určitě. (26.10.2013)

Zajímavě pojatý snímek ze života v židovském ghettu. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů nesází na beznadějnou atmosféru reprezentovanou všude číhajícím německým nebezpečím, ale zaměřuje se na nitra jeho obyvatel. Ti jsou zde reprezentování jen malou skupinou lidí, jež se dostane do soukolí pomalu se nabalující malé lži. Lež se však nestává prostředkem k destrukci společnosti, ale je jedinou nadějí, kterou zdejší obyvatelé mají, a ke které se neustále upínají. Ničivým se tu stává právě až dementování lži. Vlastimil Brodský skvěle ztvárnil postavu, která je vnitřně rozervaná, a uvědomuje si, že každou další lží dává ostatním falešnou naději, a zároveň se vzdálí možnosti sdělit jim pravdu. Ví, že je horší o naději přijít, než žádnou nikdy nemít. Kladné přijetí může být ztíženo několika fakty. Tím prvním je velmi pomalá atmosféra, která není vykreslována dramatickou hudbou ani zobrazováním fyzického utrpení, ale jen citlivými hereckými výkony a hrou hlasů (čemuž příliš nepomáhá předabování neněmeckých herců) a mimikou. Druhým je zejména soustředění absolutní většiny emocí zejména do hlavní postavy, která je však při konfrontaci s ostatními nedává jasně najevo (ta bezmoc a rozervanost je schována pod maskou lháře). Třetím může být i zobrazení německých vojáků (jelikož se jedná o německou produkci), kteří (těch pár co je tam vidět) nejsou výrazně negativní, ale přistupuje se k nim jako k běžným lidem (nad židy se nepovyšují, jsou lidští, jediná scéna ztrestání přichází jen, když to i židé potřebují a vynutí si ji…). (13.12.2013)

Člověk se do něčeho zaplete a ani neví jak a pak to musí ustát až do konce. Tak to opravdu nemohl hrát nikdo jiný než Vlastimil Brodský. Pan Brodský byl dokonalý. Takové role dostává herec jenom jednou za život. Je samozřejmě jen na něm, jak se s takovou výzvou popere a jestli tu hozenou rukavici dokáže vůbec zvednout. Viděno v původním jazyce s českými titulky. (30.01.2012)

„Nejsou snad mraky z bavlněných klubek?“ Tahle dotčená otázka malé, důvěřivé holčičky vypovídá o filmu takřka maximálně. Celý snímek je o dětské důvěřivosti, ovšem nejen ze strany malé dívenky, ale, a to především, ze strany dospělých obyvatel židovského ghetta. Všichni s ohledem na malou jiskru naděje rádi podlehnou bludu a začnou věřit Jakubovi, který začne trousit milosrdné lži jak na běžícím pásu prakticky komukoliv, kdo ho k tomu vyzve. Protože právě tenhle záblesk možnosti záchrany ze strany armády SSSR je pro mnohé tím jediným, co je drží při životě (a to doslova, viz dialog s profesorem). Fakt, že se to Jakubovi nutně musí vymknout z rukou, je pochopitelně zřejmý. A ty pohledy na hlavní mužskou postavu po zjištění…mrazí z nich. A jakože jsem měl původně docela velký strach z předabování Brodského, nakonec jsem si po nějaké chvíli zvykl. Sice mi jeho hlas chyběl, ale na výborném hereckém výkonu se to jakoby ani neprojevilo. Hodnotím slušnými 4*. „Nikomu ani slovo!“ - „Znáš mě.“ - „A to je to, čeho se bojím.“ (20.01.2018)