Mačka na rozpálenej plechovej streche

Nedávno jsem opět četl Malého prince od Exupéryho. V bravůrní kapitole XII se vede rozhovor o chlastu: "Proč piješ? - Abych zapomněl, že se stydím, že piji!". Paul Newman taky pil. Jeho důvod mohl být různorodý (jeho synovci jsou odnoží malého Damiena z Přichází Satan!, či fakt, že jeho žena je Elizabeth Taylor, což už samo svádí k myšlence přihnout si). Já chlastám svátečně, avšak i přes všechny zápory, který pití má, jsem Newmanovi fandil ze všech nejvíc. Byl to chlapík, který má chyby, ale jeho pohled na svět skrze dno omšelý skleničky, mělo svoje hluboký opodstatnění. Jako jediný člen z rodiny Velkého šéfa byl nejracionálnější. Zatímco se všichni hádali o majetek, on stál u okna a pozoroval. Respekt. A zamrzí o to víc, že je jediným kladem z celého filmu. Věřím, že divadlo je zážitek, ale jelikož jsem lehce skeptickej člověk vzhledem k přepisům her na filmové plátno, krčím nos i tady. Takže tentokrát jen za toho Paula a čau! (24.10.2009)

Sic mi smršť Williamsových dialogů nebyla neznámá už od prvního setkání na divadelních prknech, pevná režie a strhující herci mi dokázali rozklepat kolena i tak. Povýšit více než sto minut rodinného dialogu v jednom domě na plnohodnotnou filmovou fresku chce pořádný kus génia v hlavě. Richard Brooks ho měl. (04.07.2008)

„Pravda je bolest, pot, placení účtů a milování se s ženou, kterou už nemiluješ. Ve skutečnosti se sny neplní a tvoje jméno otisknou v novinách až když umřeš.“ A o pravdu a lež tu jde především…Kočka na rozpálené plechové střeše je jedním z těch filmových příspěvků, které hezky ilustrují, jak vypadá skutečná narozeninová idyla v kruhu milujících příbuzných, a přitom ukazuje, jak „krásné“ rodinné vztahy panují mezi jednotlivými příslušníky (z nichž někteří opravdu nejdou vystát…ostatně i ty „bezkrké“ zrůdy byly přesně tím, čím je Maggie nazývala, ehm). Ano, najde se pár nedostatků. Konec byl už trošku vybájený, citové výlevy občas kapánek přepjaté a výstupy teatrální. To ale nic nemění na tom, že jde o solidní emocionální jízdu, navíc výborně herecky podpořenou, mnohými pravdivými postřehy protkanou. („Bez peněz můžeš bejt mladej. Ale starej bez nich být nemůžeš.“). A jistá „divadelnost“ téhle konverzačky na údernosti také nijak zvlášť neubírá. Za mě to budou solidní 4*. „Já mám odvahu umřít. Ale chci vědět, jestli ty máš odvahu žít?“ (13.12.2020)

Marně pátrám v paměti, kdy jsem naposledy viděl tak funkční a přitom dokonale nenásilnou moralitu. A přitom když jsem se zadíval do rozvíjejícího se příběhu zdánlivě marnivé Taylorové a z neznámých důvodů zapšklého Newmana, rozhodně bych nečekal závěrečný citový apel na diváka ve smylu "Je důležité si umět v rodině věřit a mít se upřímně rád." V tomhle filmu je totiž překvapivě hodně věcí nepředvídatelných a přestože se vlastně jedná jen o dlouhý dialog s měnícími se aktéry a střídavou pozorností pro hlavní postavy, neměl jsem šanci odtrhnout oči od dění na obrazovce. Díky Ivesově charizmatu a Newmanově opileckému žáru v očích tahle geniálně vygradovaná zápletka získala body na všech frontách. (04.05.2007)

Vůbec by mě nenapadlo, že mě takový film bude bavit. Musel jsem si prostě pustit aspoň něco s úžasnou Elizabeth Taylor, a stálo to za to. Film se vlastně celý odehrává v jednom domě a zaměřuje se na spory jedné rodiny. Řeší se vzájemné neshody, otec nad hrobe a začíná boj o dědictví. Postupně vyplouvají na povrch vzájemné křivdy a my začínáme chápat, kdo a proč se chová tak, či onak. Herecké výkony jsou vskutku bravurní.Opravdu mě to chytlo. "Zapomnělas tu něco?" (17.04.2019)