Schmidtov príbeh

Před zhlédnutím tohoto smutného snímku jsem zjišťovala hodnocení a zjistila, že to není zase taková sláva. Nečekala jsem tedy žádné zázraky… O to větší radost jsem měla, když jsem zjistila opak. Příběh zoufalého muže, který se čerstvě ocitne v důchodu a ztrácí tak své veškeré návyky. Musí se přeozganizovat, zvyknout si na spoustu novinek a jako starému člověku to dělá nemalé potíže. Vše podtrhuje samota, která je snad to nejhorší, co vás ve stáří může potkat. Rezignuje a přestává o sebe dbát, nevidí v ničem smysl. Skrze dopisy adoptovanému chlapci dochází k jakési sebereflexi a rozhodne se, že podnikne cestu za svou dcerou. Jack Nicholson opět potvzuje své místo u mě a žebříčku nejoblíbenějších herců… (30.03.2008)

Silně nedoceněné komorní drama o běsech stárnutí, prázdnotě důchodu a tíze samoty... Alexander Payne vsadil na poetiku všednosti a tenhle pocit každodenního života byl divácky doslova konsternující. Pomale plynoucí příběh o člověku, který se dostává přes onen velký životní zlom, jakým je ukončení produktivního věku a odchod do důchodu, a neví si se svým životem náhle rady... Když se k tomu ještě přidá nenadále dostavivší se samota, čerstvý důchodce Schmidt se postupně propadá s ubývajícími denními rituály až někam na samé lidské dno. Dá se to přijmout, nebo se tomu můžete postavit - a to, trochu po vzoru Americké krásy (ve vydání pro seniory), udělá i Warren Schmidt - vydá se na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou. Tahle cesta nemá tentýž vnitřní náboj a pozitivní rozměr jako třeba Lynchův Příběh Alvina Straighta, důchodce Schmidt je zlomený a osamělý, mrzutý starý muž, který se cestou snaží zaplnit náhle vzniklé prázdno ve svém životě, neboť jediné, k čemu se dá upnout, je na dálku adoptované malé černošské dítě kdesi v daleké Africe. Tenhle institut suplujícího psychoanalytika je skutečně silný okamžik filmu a závěrečný očistný pláč byl jedním z nejdepresivnějších momentů, co jsem kdy na plátně spatřil. To, že je Jack Nicholson skvělý herec a že většina filmu stojí na něm, netřeba asi rozebírat. Nicholson propůjčuje svému Schmidtovi úžasný vjem bezradnosti, bezvýchodnosti, je tak autenticky ztracen v běžném životě (dokonalá scéna rezignace při telefonování v budce, pouhé užívání mimiky při návštěvě rodiny budoucího zetě...), je plný skepse a rozrůstající se deprese, šedne a mění se i fyzicky... Zajímavá byla kamera - ta přemíra statických záběrů, perfektně kompozičně promyšlených (kupř. nádherný záběr Schmidta sedícího v místě zlatého řezu u rozsvícené lampy, přičemž většina záběru zůstala utopena ve tmě...), vytvářela dojem jakéhosi pomalého plynutí času, jakéhosi bezčasí typického pro postproduktivní část lidského života. Většina záběrů byla také podobné velikosti (celku), což zesilovalo dojem ztracenosti člověka (v prostoru i v životě). Mizanscéna byla strohá, městsky chladná, proti čemuž ostře kontrastovaly interiéry pokoje rodičů Schmidtova zetě... Silný, empatický film, který dává vzpomenout na mnohé lidi žijící třeba hned vedle v sousedství... Osamělost a stáří jsou strašné... (18.11.2006)

Jack Nicholson, který hraje Schmidta se do své role nebývale hodí (jako vždy). Hraje cynika a jeho grimasy (ty se nikdy nezmění, stejně jako grimasy Clinta Eastwooda) jsou jako vždy odzbrojující. Jacka Nicholsona si nedovedu představit ve vizuálně nabušeném filmu, sedí mu dramata a komedie.Už vidím jak přijde a řekne: "A co ksakru ode mě očekáváte?" Nebudu tady říkat, že nebyl dobrý. Jeho výkon byl extrémě dobře zvládnutý, ukazoval emoce, ale některé jeho počiny mu nevěříte. Ale bylo vidět, že do role dal úplně vše. Ale nepodařilo se mi vžít do role Schmidta. Samozřejmě jsem s ním soucítil (jako s každým v dobrém filmu), ale do jeho pocitů jsem nenakoukl. Můžu říct, že režisér Alexander Payne vložil do snímku hodně symboliky, např. jak Schmidt rád řídí svůj karavan, který mu pomáhá dostat se k lidem, kteří ho dokáží pochopit. Snímek ubíhal pomalu, ale jistě. New Line Cinema věděla, že většině lidí (omámenými samými Austiny Powersi a Pány Prstenů) se film líbit nebude, a proto udělala vše potřebné, aby se snímek zalíbil alespoň kritice. Vyprávění příběhu je opravdu hodně pomalé, ale je tak působivé, že ani na okamžik nespustíte oči z obrazovky. Místy mi film připomínal Svět Duchů, protože Schmidt pomalu sleduje, jak svět, který miloval upadá. Jel se podívat na domov, kde žil předtím, ale ten tam překvapivě nebyl. Nemohl se smířit se smrtí své ženy. A aby měl pro co žít, snažil se udržet vztah se svou dcerou. O Schmidtovi má dvě části: jedna z nich hovoří o ztrátě manželky a normálního života, druhá pak o svatbě dcery. Hudba je geniální, ale vyšla už z módy. Místy mi v soundtracku něco chybělo, chtělo to něco víc. Líbila se mi také práce s kamerou. Zdálo se, že střih samotných scén je ostrý a rychlý, ale pracovalo se s ním dobře vzhledem k tématu. Nejlepší a zárověň nejhorší částí filmu je ta s Kathy Batesovou. Hraje matku Delrota Mulroneye, a je nadprůměrně dobrá. a už jste asi slyšeli, má zde i nahou scénu. Brrr... Děkuji, nechutné. Byly ji pečlivě vybrány kostýmy, které perfektně sedí k jejímu charakteru. O Schmidtovi je po všech stranách výborně zvládnutý film, jehož všichni tvůrci si mohou říci, "Dobrá práce". Konec je přesně takový, jaký jsem od filmu o normálním chlápkovi, jakými jsme tak trochu my všichni čekal. Svým vlastním životem se můžete vydat dvěma způsoby: buď neuděláte vše, co udělat chcete, anebo uděláte vše, čeho jste schopni udělat. Film je zaškatulkován jako drama, má ale i zábavné momenty. Většinou jde o Schmidtovy manýry, dále pár gagů a fraška. O Schmidtovi je film o životě, který se každého z vás dotkne a nenechá vás chladnými. (25.06.2005)

O Schmidtovi je podle mě perfetní zpověd člověka, který odešel do důchod, neví co dělat, musí si zvyknout na nový život. Do toho mu zemře žena, což je pro něj ještě větší otřes, se kterým se vyrovná tak, že to prostě uvnitř uschová. K tomu všemu se mu žení dcera za ňoumu, kterého nemůže vystát. Přesně takhle si představuju, jak se někdo zachová, přesně tak. Nicholson hraje výborně senilního starce, nevím jak to jinak říct, který je konzervativní a v něčem už prostě pomalejší. Nepochopený film! -"I know we're all pretty small in the big scheme of things, and I suppose the most you can hope for is to make some kind of difference, but what kind of difference have I made? What in the world is better because of me?" (09.07.2007)

9 / 10 Retrospektívne zamyslenie sa nad ľudským životom, zručne napísané, pútavo prerozprávané, famózne zahraté a priam kúzelne obyčajné. Sila tohto filmu ide ruka v ruke s jeho formálnou a obsahovou strohosťou, ktorej uveriteľnosť mu poskytuje pevnú odrazovú dráhu na ceste k divákovmu srdcu - melancholické a pomalé tempo si však vyžiadalo obeť v podobe drastického oklieštenia počtu potenciálnych nadšencov a tak je dosť možné, že po záverečných titulkoch si namiesto podmaňujúceho zážitku odnesiete pocit, že ste zbytočne premárnili dve hodiny. Aj tak vám však radím to riziko podstúpiť. A čom vlastne celý snímok je? Záber je to vskutku široký: o láske a priateľstve, o nesplnených snoch a zmarených životných šanciach, o starých a mladých, o živote a o smrti. Jednoducho, o Schmidtovi. (27.05.2006)