Obsahy(1)
Ničit životy lze i bez násilí - stačí k tomu informace. Sherlock Holmes bojuje s nebezpečným vyděračem. V Londýně působí nebezpečný vyděrač, o čemž přijde detektiva Sherlocka Holmese informovat jistá stará dáma. Zdá se, že muž využívá služebnictva, které mu prodává kompromitující dopisy a další informace o nejrůznějších prohřešcích svých bohatých pánů. Jediné, co Holmes získá, je kus papíru s iniciálami C. A. M. a slovem devil ďábel. Vyděrač se právě soustřeďuje na mladou Charlottu Milesovou, která má před svatbou s plukovníkem Johnem Dorkinem. Charlotta dostane dopis, ze kterého vyplývá, že její nastávající tajně vyhledává společnost a přátelství transvestitů. Dívka zasnoubení zruší a zanedlouho se plukovník zastřelí. Mezi dopisy, které před smrtí napsal, je i jeden adresovaný Holmesovi. Ten ho navede na vyděračovu stopu (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (43)
Jen jedna věc dokáže Sherlocka rozladit víc než zápach zelí a sice když ohledně pachatele zločinu ví kdo, ví jak, ale neví, jak jej dostat. Takže si chladí žáhu na paní Hudsonové, zkouší to s převleky za řemeslníky či pragmatickými zásnubami a nakonec se i stane tichým svědkem výkonu spravedlnosti. A přitom stačilo najmout si za pár liber přiopilé irské dělníky z londýnských doků, co by si pana Milvertona vzali do parády. Být upoután do konce života na lůžku a cucat stravu brčkem, to dost sníží vaše schopnosti býti mistrem vyděračem, ale já tu nejsem od toho, abych geniálnímu mozku z Baker Street radil, jak vyřešit případ a ještě přitom ušetřit.. Co se týká Hammondova zpracování, platí závěr Holmese k téhle patálii a sice že jsou zde jisté aspekty, na které nelze být hrdý. Na pohřbení do zapomnění to ale není.. ()
Tu, aj keby nebol žiadny dej, tak lokácie, obrazy a kostýmy samy osebe si zaslúžia tri hviezdičky. No ak sa k tomu pripojí skvele zvládnutý zámerný holmesovský neštandard, o vyššie hodnotenie je postarané. Netypické postupy brilantného detektíva sa prejavujú v takmer v celej príhode. Holmes sa ukáže v úlohe flirtujúceho inštalatéra; absolvuje žiarlivostný fyzický súboj so sokom v láske a napokon viackrát náruživo bozkáva chyžnú, s ktorou sa v záujme doriešenia prípadu zasnúbi. V závere miesto úvah namáhajúcich mozgové závity použije vlamačské nástroje. ()
Není to určitě ta nejlepší holmesovka, dokonce to není ani nejlepší holmesovka s Jeremy Brettem. Ale oproti mnohým novým zpracováním a pokračováním je to hluboce nad průměrem (samozřejmě pokračováním bez J.B.). Atmosféra je skvělá a i když mi ji rozuzlení trochu pokazilo, předešlou hodinu a půl jsem se skvěle bavil. Exteriéry i kostýmy jsou klasicky (u této série) přesvědčivé a realistické. Hlavní herci své role hrát umí (taky je hráli aspoň dvacetkrát dřív) a ani ostatní nejsou nepřesvědčiví. Navíc tu je ukázána Holmesova lepší lidštější stránka (i když poté se opět zachová jako stroj) a já osobně hodně oceňuju, že mu tu na hlavu necpou tu příšernou šedivou jezdeckou čapku, ale cylindr. O té čapce se nikdy Conan Doyle nezmínil, tak by mě zajímalo, jak se tam dostala. Jedinou vadu na kráse vidím asi v tom trochu zmršeným (můj názor) závěru, takovým trochu příliš rychle utnutým a odešlým. ()
Takhle vyvadet jsem Holmese asi jeste nevidel. Vloupe se do baraku, pouziva prevleky, sbali sluzku a celou dobu je nasranej, ze nemuze porazit mistra vyderace. Od toho se taky odviji konec, ze tu neni zadne odhaleni. Ale i tak tu zustava docela solidni detektivka s perfektnim parchantem Roberta Hardyho. ()
Je to přesně, jak řekl Sherlock Holmes : "No, Watson. There are certain aspects (of this case) of which I am not proud. Please". Tento díl nepatří k dobrým, Sherlock Holmes je spíše mužem převleků, než mužem s geniálním úsudkem, pamětí, logikou a dedukcí vybaveným vyšetřovatelem. Robertu Hardymu zlomyslnost kouká přímo z vočí. Scénář : Jeremy Paul / Hudba : Patrick Gowers ()
Galéria (5)
Fotka © Granada Television
Zaujímavosti (1)
- Když je zastřelen důstojník, policejní detektiv vezme odhozenou zbraň do kapesníku. To nebylo u Scotland Yardu v polovině 90. let 19. století, kdy se film odehrává, vůbec zvykem. Otisky prstů začaly být v Británii používány k identifikaci až v roce 1901. (Sinecod)
Reklama