Kalamita

Vznikl celý film jen kvůli poslední sekvenci ve vlaku? Nedivil bych se tomu, protože doposud poměrně chaotickému a neučesanému ději dává zakončení poměrně silnou pointu, což se mi docela zamlouvá - zvlášť u Chytilové, kde mám leckdy pocit zvláštní roztříštěnosti. Vidět tentokrát, jak její film směřuje k něčemu konkrétnímu, je změna. Příjemná. (22.03.2014)

Šedivý, ale poklidný socialismus pod palbou satiry "Chytré horákyně československého filmu".  Vcelku umírněná Chytilová představuje přemýšlivého vysokoškoláka Polívku, který cítí, "že to všechno není nějak ono" a tak pověsí vysoké školení na hřebík a obléká uniformu strojvedoucího, aby  na kolejích hledal smysl života.  Paní režisérka tu tedy skrze Bláhovou, Synkovou i Kretschmerovou opět  cynicky exhibuje svou nechuť k normálu, který považuje jen za komfort konformity, a tak tu máme opět naprosto defektní vztahovku, ale čert to vem. Jako  kontrast dnešní masové a pokrytecké!  "piedestalizace" tzv. rodinných hodnot je tento přístup vlastně osvěžující. Inteligentní komedie, která kdysi dokázala plnit kinosály a lidé se u toho doopravdy a s porozuměním bavili. Neuvěřitelné, a tak už jen pro tenhle kontext za čtyři. (12.03.2023)

Kdyby byl celý film jako posledních dvacet minut, tak by to byla skvělá komedie. Já jsem si původně i myslel, že zápletka se bude točit kolem kalamity. Předchozích cca 70 minut bylo vlažných, některé scény byly snad předobrazem pro Dědictví a paradoxně lze konstatovat, že Dědictví v něčem vykrádalo Kalamitu. Pokud by Bronislav Poloczek nebyl hercem, věřím, že by byl tím nejlepším řezníkem. (13.08.2016)

Film ranní až střední Chytilové. Divoká kamera, střeštěná Kretschmerová, Polívka filosofující nad tématem barvy a potom s Dášou Bláhovou nad tématem libido. Krásné záběry do nádražních vývařoven, místností bez klik a exkurze do světa "Pivo podáváme jen k jídlu...ale stejně všechno došlo". Pohodový, i když nijak výrazný film režisérky, která na stará kolena točí kraviny typu Vyhnání z ráje. (08.04.2007)

Dílo, které ochotně vypráví všemi filmovými prostředky, nezapře, jak plnokrevnou režisérkou Chytilová bývala, a nezastře ani její kousavost a nenaladěnost na tupé sociální poměry, v nichž jí bylo dáno tvořit a živořit (ne že by snad kterýkoli opravdový umělec a myslitel v lidských dějinách žil v lepších, ale každý mohl reflektovat a potírat právě jen ty své vlastní, konkrétně nešťastné okolnosti, a Chytilová se svojí doby ujala z gruntu nepřehlíživě). Když Polívka vztekle a rezignovaně mrští dveřní klikou o podlahu a kamera na vteřinu udělá looping, srdce poskočí. Světla a protisvětla, plíživá rezignace a stagnace pronikající dialogy, gesta, pohyby i životní situace postav, nevšímavé, kratičké meziprůzory do jejich soukromí zákulisí, povrchní mělkost a roztěkanost soubytná s prozníváním prastarých pořádků a obyčejné selské moudrosti a soustředěnosti, dokonce i ústrojná sice, částečně ukotvená v ději a dějišti a přece nad oboje osvobozená a o zcizené a neznámé svobodě hovořící filmová hudba... a v protikladu k nezáživnosti zpracováváného tématu chtivá, rvavá a nadržená kamera, živost režisérského oka, nadupaného, ohmatávajícího a dál nenasytně rostoucího vědomí - a jednota, soubytnost obého, skrze niž tady z nezbytnosti vzniká film. *** "Prosím vás, jakápak lavina, to se jenom sesunulo větší množství sněhu." (22.07.2014)