Kalamita

Pocta nedávno zesnulé Věře Chytilové, která ukázala, jak velká generační propast mezi mnou a snímkem je. Mnozí z uživatelů označují Kalamitu za výbornou satiru socialismu, nebo vynikající komedii se skvělým Polívkou. Jenže mě si Kalamita nedokázala získat. Ano přiznávám, že určité svědectví a satira doby je zde vyobrazené dobře. Jenže styl jakým je film natočený a počínání jednotlivých herců mě neokouzlilo. Jiná generace, jiný pohled. (19.03.2014)

Prosím vás, jaká lavina? To se jen sesulo větší množství sněhu... Na první pohled nenápadný, ale velmi podařený film. Studený, poblitý, umakartový socialismus. A přece mám z oné kalamitní doby v tomto výsměšném filmu mnohem lepší pocit než z doby naší. Tehdy si člověk mohl ještě alespoň namlouvat, že ve společnosti o něco jde. Tehdy byl ještě myslitelný ten nerozhodný Polívkův hrdina. Tehdy ještě bya možná satira. (01.07.2011)

Destruktivní potenciál normalizace se začal vyčerpávat zhruba od poloviny sedmdesátých let. Konsolidace znamenala pro komunismus současně korozi ideálu, hodnot, výkonnosti, kultury řízení, téměř všeho. Konzumistická amorálnost současnosti má své kořeny právě v tomto období stále vyprahlejšího cynismu. Chytilová na tento posun ve společnosti reaguje prakticky celou svou tvorbou a během sedmdesátých a osmdesátých let postupně vyvádí do "velkého" či "kukátkového" umění celou řadu osobností druhé vlny malých scén (Husa na provázku, Sklep, Ypsilonka). Prolnutí lidského osudu a pojizerské zimní přírody s nenasytností mladé, postupně se sebeuvědomující lásky "světové sexuální revoluce", tj, doby, která ještě neznala AIDS, je jednou z možných romantických reakcí revolty a rezistence vůči lidem a prostředím, kteří mimo virtuální realitu svých nomenklaturních existencí nejsou schopni již ničeho, co by alespoň na dálku zavánělo lidstvím. Lidstvím naopak zavání KALAMITA - nejen tehdy, ale i dnes. Je to lidství nejen artové, ale i skutečné, pábitelské, hmatatelné, vskutku - jak dnes říkáme - autentické, smysluplné, nezávislé, jinaké, svobodné. Nikdy ho není dost. (05.11.2007)

Honza Dostál zanechal studií na vysoké škole, aby si našel pořádnou práci. Nastoupí u dráhy s cílem stát se strojvůdcem. Během prvních týdnů prožívá řadu menších osobních kalamit prakticky s každým, koho potká, zejména však se třemi ženami: sáňkařskou závodnicí Majkou, primářkou chirurgie a potrhlou průvodčí Květou. To však není nic proti tomu, když hned na své první jízdě vlakem uvízne v závěji a vzápětí pod sesunutou masou sněhu. Paní režisérka Chytilová zvolila pro diváka poměrně nepřístupný režijní styl, ve kterém se ke vší smůle vše rozpadá na lepší či horší epizodky, ve kterých mladý Bolek Polívka okouzluje ženy a vytváří trapasy. Jeho herectví v té době bylo takové neotesané, až bych to nazval nesmělým hereckým projevem oproti tomu jak hraje dnes. Do filmu jeho výkon celkem zapadl, ale to ostatní už zapadlo do sněhových závějí. Veskrze si z filmu nelze zapamatovat žádnou scénu a ani žádná scéna nezlidověla, jak tomu bývá u daleko prostších komedií, než je tahle. Závěrečná třetina filmu se sněhovou kalamitou je asi tou nejnudnější z celého filmu. Odbourají se i originální dialogy, které film nějakým způsobem držely v koukatelném průměru. Ve výsledku pro mě tenhle film nebyl ani moc zajímavý. Měl pár náznaků českého "nezávislého" filmu s originálními prvky, ale byl pekelně zdlouhavý a v místech, kde měla být jeho největší síla, paradoxně selhal. A já nevolám po repríze. 40% (28.03.2013)

Po Sedmikráskách je tohle od Chytilové celkem zklamání. Mdlá nezábavná komedie, která je první hodinu naprosto o ničem a tak nějak mě zaujala a bavila až asi v posledních dvaceti/třiceti minutách. Výhoda tu jsou samozřejmě skvělí a příjemní herci, ale příběh nestojí opravdu za nic. Ani bych ho nezvládl shrnout do jedné věty. Prostě divné, jako asi většinu filmů Chytilové, ale tohle není to divné, co mi sedí. (22.02.2016)