Kalamita

Honza Dostál: „Já jsem myslel, že jste chtěla“. Primárka: „Co jsem chtěla?“ Honza: „No, abych se natáhl.“ Musím sa priznať, že nie som fanúšikom Bolkovského humoru. Vo viacerých filmoch mi uniká pointa zábavy. Ale páčila sa mi jeho "Manéž". Takže, aj po rokoch znova pozretý film, vo mne zanechal mdlý pocit na jazyku. Bola to skôr sonda do myslenia jednotlivých postáv ako humor. „Všude dobře, v hospodě nejlíp.“ (18.08.2022)

Hned první scéna řekne o filmu všechno - Polívka nastoupil do vlaku života, dere se do první třídy, míjí kupé a sleduje, jak v nich lidé jí, válí se a spí. Jenže když si chce dát to vytoužené pivo, musí spoléhat na milodar. Metafora žrádla se ve filmu objevuje často - nákup u řezníka či oběd v jídelně (při pohledu na UHO se mi i po letech zvedl žaludek). Pomalu se propracovává k řízení, sleduje z okna vlaku mrouskání lidí a hledá ten skutečný život, i když vůbec neví, jak má vlastně ta velká budoucnost vypadat. Kalamita bohužel odhaluje všechny nedostatky Věry Chytilové, i když zatím v snesitelné míře - velkou toleranci ke "komickým" výstupům herců (Kurva hoši či Kopytem sem) či obětování životnosti příběhu "velkým" myšlenkám (metaforičnost situace musí být jasně a jednoduše vyjádřena, ať to stojí, co to stojí). Vykonstruovanost závěrečné čtvrthodiny filmu je IMHO za hranicí snesitelnosti. (22.05.2010)

Kalamitu som videl viackrát, aby som sa dopátral, čo na nej ostatní oceňujú. Nepodarilo sa. Absentujúci príbeh, nesúvislý sled scénok, tlachanie namiesto dialógov, pre mňa nepríťažlivá Décziho hudba a nenadchol ma ani môj obľúbený Bolek, pretože bol viac Bolkom, ako postavou. Takže mi z toho vychádza, že film mohol zaujať iba svojou odlišnosťou oproti ostatným dobovým rovesníkom. Škoda, že nemožno dať dve a pol hviezdičky. (09.06.2011)

Prequel k "Dědictví" z let nevkusu. Objevují se dokonce náběhy na ty samé vtipy (1. cenová, pivo podáváme pouze k jídlu). Společenská kritika je víc zaobalena do rádobyuměleckého hávu a hlavně to celé postrádá vtip. Jediné výrazné klady jsou poctivá freejazzová hudba Decziho a těkavé pátrací pohyby kamery, která jakoby hledala správné rámování. (10.01.2010)

Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli. (07.08.2009)