Kalamita

Hned první scéna řekne o filmu všechno - Polívka nastoupil do vlaku života, dere se do první třídy, míjí kupé a sleduje, jak v nich lidé jí, válí se a spí. Jenže když si chce dát to vytoužené pivo, musí spoléhat na milodar. Metafora žrádla se ve filmu objevuje často - nákup u řezníka či oběd v jídelně (při pohledu na UHO se mi i po letech zvedl žaludek). Pomalu se propracovává k řízení, sleduje z okna vlaku mrouskání lidí a hledá ten skutečný život, i když vůbec neví, jak má vlastně ta velká budoucnost vypadat. Kalamita bohužel odhaluje všechny nedostatky Věry Chytilové, i když zatím v snesitelné míře - velkou toleranci ke "komickým" výstupům herců (Kurva hoši či Kopytem sem) či obětování životnosti příběhu "velkým" myšlenkám (metaforičnost situace musí být jasně a jednoduše vyjádřena, ať to stojí, co to stojí). Vykonstruovanost závěrečné čtvrthodiny filmu je IMHO za hranicí snesitelnosti. (22.05.2010)

Nenápadná, ale velmi povedená záležitost, která patří k tomu nejlepšímu (a asi i nesjrozumitelnějšímu), co kdy Věra Chytilová natočila. Zjevně tu připomíná období Československé nové vlny, protože se soustředí na tematiku obyčejného života, v němž se toho zase tolik neděje, ale člověk řeší každodenní problémy, před kterými nemůže utéct. Povedlo se jí vystihnout šedivou a neutěšenou dobu normalizace, kterou zachycuje opravdu důkladně (padající klika, vypadávající okno, nesmyslná byrokracie) a zároveň ukazuje, jak se s ní běžný člověk vypořádával. Nelze jí vyčítat, že tu chybí nějaký stěžejní příběh, protože ona nedějovost byla nepochybně záměrem, neboť v ní vyniká to, jak jsou lidé málo schopní mezi sebou komunikovat a leckdy ani nevědí, co vlastně sami od sebe a navzájem chtějí. Samotný závěr je pak určitou metaforou všeho, co hrdina prožil a s čím se potýkal, možná ale mohl být o něco jasnější a údernější. Škoda pak také občas dost ostrých a trochu nesmyslných střihů, což ale může být vina "cenzorů" ze strany stranického dohledu, a trochu zvláštní kamery. Snímek na svých bedrech výborně táhne civilní a vynikající Bolek Polívka, vedle kterého nejvíc zaujmou energická Dagmar Bláhová, velmi dobrá Jana Synková a Jaroslava Kretschmerová. Po více než čtyřiceti letech ztratila Kalamita ze svého kouzla jen minimum a zůstává výtečnou ukázkou života v reálném socialismu a tím pádem i svým způsobem určitým dokumentem své doby. 75 % (03.01.2021)

Kalamitu som videl viackrát, aby som sa dopátral, čo na nej ostatní oceňujú. Nepodarilo sa. Absentujúci príbeh, nesúvislý sled scénok, tlachanie namiesto dialógov, pre mňa nepríťažlivá Décziho hudba a nenadchol ma ani môj obľúbený Bolek, pretože bol viac Bolkom, ako postavou. Takže mi z toho vychádza, že film mohol zaujať iba svojou odlišnosťou oproti ostatným dobovým rovesníkom. Škoda, že nemožno dať dve a pol hviezdičky. (09.06.2011)

Film ranní až střední Chytilové. Divoká kamera, střeštěná Kretschmerová, Polívka filosofující nad tématem barvy a potom s Dášou Bláhovou nad tématem libido. Krásné záběry do nádražních vývařoven, místností bez klik a exkurze do světa "Pivo podáváme jen k jídlu...ale stejně všechno došlo". Pohodový, i když nijak výrazný film režisérky, která na stará kolena točí kraviny typu Vyhnání z ráje. (08.04.2007)

Bolek Polívka mi připomínal spolužáka ze základky, který chodil do školy v nádražácké čepici, na lavici vedle penálu a lahve s pitím měl plácačku výpravčího, smrděl vyjetým olejem motorového osobáku a uměl namalovat lokomotivu jedním tahem. Celý film Kalamita pak zase připomíná každou druhou cestu ze Třebové do Prahy s Českými dráhami. Jestli bylo účelem zkritizovat socialismus, lavina mě o pár desítek let minula. Naštěstí. (06.01.2015)