Réžia:
Věra ChytilováKamera:
Jaroslav BrabecHrajú:
Tomáš Hanák, Milan Šteindler, David Vávra, Ivana Kuntová, Tereza Kučerová, Renata Beccerová, Bára Dlouhá, Chantal Poullain, Josef Kobr, Jiří Bartoška (viac)Obsahy(1)
Choroba AIDS sa stala východiskom pre skúmanie povrchných vzťahov medzi ľuďmi a symbolom smrteľného ohrozenia, stresovej situácie, ktorá odhaľuje podstatu jednotlivých charakterov. Traja sympatickí tridsiatnici veselo užívajú život, namiesto lásky striedajú sexuálne partnerky a cenu života im pripomenie až ohrozenie AIDS. Film o apatii, nihilizme, nivelizácii hodnôt, epikurejskom egocentrizme so samovražednými dôsledkami. Euforické eskapády ako zúfalá snaha premôcť pocit odcudzenia v spoločnosti.
Významným prínosom sa stala účasť amatérskeho divadla Sklep, ktorá dodáva filmu originálnu poetiku, hravú recesiu a osobité hrecké prejavy T. Hanáka, M. Šteindlera a D. Vávru. Námetom a scenáristickou spoluprácou sa uviedol mladý absolvent FAMU P. Škapík. V chytilovsky hektickom tempe rozprávania upúta rozháraná kompozícia obrazu (farebne sýtej tónine dominuje červená), nervný strih, dekomponovaná hudba, pulzovanie a ostré jazdy p"sobivej kamery, snímajúcej v najnemožnejších uhloch a sklonoch. Dômyselný humor a efektné pózerstvo sú predvádzané natoľko okázalo, až je vlastná amorálna podstata skutkov prehlušovaná a ostrosť pohľadu na zdeformovanú realitu sa rozptyľuje. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (177)
Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. ()
Rozporuplné, jak je u Chytilové zvykem. Před dvaceti lety bych dal možná i plný počet. Jenže velká část kouzla a působivosti vyprchala. Spojení režisérčina rukopisu s poetikou divadla Sklep byla rozhodně zajímavým tahem a typicky sklepácké pasáže jsou taky tím nejlepším, co dneska film nabízí. Pak je tu obligátní chytilovské moralizování, někdy přesvědčivé ale často křečovité a doslovné, což platí hlavně o přepáleném závěru. Tehdy to byl odvážný počin nejen politicky ale i reflexí morálního rozkladu vztahů na pozadí aktuální hrozby AIDS, která ale s odstupem času na aktuálnosti dost ztratila. Co tenkrát šokovalo a úspěšně navozovalo atmosféru strachu, dnes už takovou sílu nemá. Čas byl v tomhle případě nemilosrdný. 70% ()
Rozumím nadšení pamětníků, kteří se v paměti vrací ke sklonku 80. let, kdy eskapády trojice bohémů v podání Hanáka, Šteindlera a Vávry znamenaly rozčísnutí stojatých vod českého filmu. Odvaha Chytilové nikdy nechyběla, a tak si dovolila jít zase o pár kroků dál než ostatní. Tam, kde jiní naznačovali, ona pojmenovávala věci pravým jménem. Jinak je ale tahle dadaistická moralitka pro mě potvrzením skutečnosti, že se s jejím uměleckým viděním až na drobné výjimky míjím. Přijde mi to vyčpělé, pozérské a mělké. Celkový dojem: 45 %. ()
Normalizacne filmy v druhej polke 80. rokov len dodychavali, a ak sa tocila kvalita, tak jej bolo sakra malo /Vesnicko ma Strediskova, Olmerov Bony a Klid, Vazeni Pratele, ano, normalizacna vinarska trilogia Bourlive Vino- Zrale Vino -Mlade Vino/. Ovsem tento film pani Chytilovej obstoji aj behom casu. Vysoko hodnotim skusenu ruku reziserky Chytilovej /Panelstrory aneb jak se rodi Sidliste, Vlci Bouda/, odlahcenu atmosferu, snahu pani Chytilovej ukazat, ze aj bonvivanstvo ma svoje hranice. A ma, presne o tomto bonvivanstve a jeho hraniciach je film Kopytem sem, Kopytem Tam. A samozrejme prostredie interierov ale aj exterierov a perfektne dialogy. Zaver bol neskutocne mrazivy. Normalizacna kvalita, ku ktorej sa vzdy rad vratim. 94 % ()
První polovina nenásilně a vtipně uvozuje druhou, ponurou a beznadějnou. Ústřední trojice sice hraje neustále stejně, ale tady to ještě kupodivu funguje. Nejlepší mi přišel David Vávra. Hodně jsem se divil, že to bylo natočené ještě před revolucí. Každopádně, kdo se této tématiky štítí a odsuzuje ji, tomu se asi tento film bude zdát nudný a o ničem. Mě se líbil. ()
Galéria (6)
Zaujímavosti (15)
- Natáčelo se v Karlových Varech. (M.B)
- Film způsobil ve své době slušný poprask a zděšení, jelikož v době premiéry byly pojmy HIV/AIDS stále relativně nové a v Československu o nich nebylo příliš mnoho informací, přestože tehdejší režim toto téma záměrně detabuizoval již v roce 1985. Až tento film ukázal nemoc v praxi. (Šéfik)
Reklama