Nous mangeons les fruits des arbres du paradis
We Eat the Fruit of the Trees of Paradise
Fruit of Paradise
Réžia:
Věra ChytilováKamera:
Jaroslav KučeraHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Jitka Nováková, Karel Novák, Jan Schmid, Eva Gabrielová, Julius Albert, Blanka Hušková, Luděk Sobota, Jaromír Vomáčka, Alice Auspergerová, Josef Somr (viac)Obsahy(1)
Po úspěšných Sedmikráskách (1966) uvedla Věra Chytilová další složité podobenství, tentokrát s ambicemi vyjádřit nikoli jen společensko-kritické, nýbrž i filozofické myšlenky. Obrazově vytříbená úvaha o pravdě a lži vychází z biblické symboliky, konkrétně z příběhu Adama a Evy. Hlavní hrdinka Eva, která s manželem Josefem tráví čas v luxusním penzionu, se začne zajímat o tajemného svůdce Roberta. Josef je k jejich koketování, ale i k jiným věcem slepý. Žena podle různých náznaků postupně zjistí, že Robert je sériovým vrahem žen. Navzdory jeho lstím se jí podaří zachránit si život, avšak pochopí, že někdy je lepší pravdu nikdy nepoznat...
Silně stylizovaný příběh natočila Chytilová podle scénáře, na kterém spolupracovala s Ester Krumbachovou. Ta vtiskla filmu nezaměnitelnou tvář i jako výtvarnice. Divácky velmi náročné dílo překypuje obrazovou symbolikou; film nasnímal manžel Věry Chytilové Jaroslav Kučera, jeden z našich nejlepších kameramanů. Složitá, takřka operní struktura vyprávění je zvýrazněna hudbou Zdeňka Lišky, která zní prakticky pod každou replikou. K biblickému motivu Adama a Evy se Chytilová neúspěšně vrátila ve filmu Vyhnání z ráje (2001).
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (92)
Krásný barevný film. Pronikavé, vtipné, arciže silně zaujaté podobenství o vztazích mužů a žen. Jejich typické směšné způsoby zobrazeny s barokní velkolepostí a zarámované posvátností biblického mýtu. Autorka tak spojuje dva extrémní pohledy (všední trapnost a mýtická velkolepost) v jediný. To jako dění kolem „hloupé“ hrdinčiny žádosti „Řekni mi pravdu“. Velice působivý je na konci filmu návrat k pokračování biblického textu. Navíc je to jediný film, v němž Luděk Sobota má jinou roli než Luďka Sobotu. Komnetáře: Mahalik, Mortak, Garmon, PanFalář. ()
Věře Chytilové zde nemožno upřít, že stvořila opět jeden z nejosobitějších československých a možná i evropských filmů své doby. Natolik osobitý, až se stává pro většinové publikum nesledovatelný. Osobně musím říct, že se mi OVOCE líbí mnohem víc, než Sedmikrásky... připadá mi vyzrálejší, kompaktnější a nepokouší se tolik prvoplánově provokovat. Pamatuji, jak jsem se tohoto filmu dlouho bál (doslova štítil), ale když jsem si ho pak konečně jeden večer v klidu pustil, zůstal jsem jako přikován a byl naprosto fascinován. Surrealistický film, který nemá příběh, ale vytváří za pomocí vizuálu, hudby a vysoce zestylizovaných situací (již od úvodního prologu) kompozici obrazů, které vytvářejí funkční celek s napětím, vtipnými i dramatickými momenty a vyvolaly dohromady ve mě rovněž souvislý emocionální prožitek, podobný těm z mnoha filmů s příběhem. Prožitek to byl tak velice osobitý, jako samotný film a některé scény se mi silně vryly do paměti... Po několika letech byly mé dojmy téměř stejné, přesto odebírám 1 hvězdičku. K úplné spokojenosti bohužel přebývá několik samoúčelně zdlouhavých až prázdných scén, které mě v obklopení těch mnohem zajímavějších nedokázaly nadchnout stejným dílem. Úpřimně, stejně tuším, že za mou fascinaci tímhle filmem nestojí v první řadě Chytilová, Krumbachová ani nikdo z herců, jako především Zdeněk Liška! Vysloveně jako podobenství pro mě tenhle film úplně nefunguje, ale jako artový videoklip k Liškově nadžánrové symfonii rozhodně ano. Ale jestli si vedle sebe předložím čs. filmy nové vlny, které z výrazné časti podbarvuje Liškova hudba, Spalovač mrtvol i Pražské noci budou (i díky dalším svým silným kladům) v mém žebříčku stejně mnohem výš. 80% ()
Chytilová a Krumbachová ulétly a Liška pochopil. Filmové vyprávění bez hranic a přece s omezenými možnostmi. Absurdní příběh, absurdní scény na motivy absurdních příběhů z absurdní knihy. Všichni konzumujeme servírované ovoce, rajské a šťavnaté, ale od hadů, kteří svou tvář přizpůsobují době. Nejen herci z Ypsilonky se zde jistě skvěle vyřádili. ()
Ovoce stromů rajských jíme: nejvhodnějšími přívlastky pro druhou spolupráci trojlístku Chytilová - Kučera - Krumbachová jsou abstrakce a symbolismus (tedy nikoli surrealismus). Pravda, o ni tu vlastně běží. Pravda nám může zůstat utajena, můžeme ji nazřít, zjistit, vypátrat, odtajnit, ale také ji můžeme skrývat, ignorovat, nebo dokonce odmítnout. Pravdu je možné kriticky zkoumat, nebo též bezvýhradně přijmout jako mýtický obzor a základní strukturu našeho bytí. Pravda může být rovněž zakazovaná a trestaná, potom však již po získání zakázané pravdy není možné vrátit se zpátky do rajského, blaženého stavu nevědomí, neznalosti. Biblický motiv je zdůrazněný, zaznamenat však lze taktéž Carrollovu Alenku. Neodpustím si připomenout Eliadeho poznámku: biblické zobrazení ráje je modifikací starších mezopotámských mýtů, z čehož vyplývá, že had nebyl svůdcem ani ďábelským zmocněncem, nýbrž úspěšným strážcem stromu života, tedy člověk byl neúspěšný při iniciační zkoušce, potřebné k získání nesmrtelnosti. Podmanivou silou působící vizuální stránka filmu je umocněna atmosférickým tlakem hudebního prokreslení Zdeňka Lišky i příhodně zvoleným prostředím. Hlavním protagonistou hrátek okolo pravdy je Eva (Jitka Nováková). Pozadu však nezůstává ani svůdce - had Robert (Jan Schmid s hlasem Jana Klusáka) či Evin manžel Josef (Karel Novák s hlasem Josefa Somra). Vztahy, láska, nevšímavost, nevěra, lži, svádění, důvěra, strach, chvění, zklamání, barvy. Kde je však pravda? Kdo má pravdu? Kdo je svůdce a kdo sváděn? Komu lze věřit? Kdo lže? Kdo se přizná? Milujeme, a přísaháme, též zrazujeme a ničíme. Červená je barvou vášně a touhy, ale také krvavého zločinu. Abstrakce a symboly všude kolem a do toho se vrývá na povrchu i do hloubky a vším rezonuje pojem pravdy. Pravda, toužíme po ni a bojíme se jí. Doba byla taková, že se významových rovin s pravdou nabízelo samo několik. Pravda uvnitř i vně, pravda týkající se lidských vztahů i politicko-společenských doktrín, pravda niterná i ta univerzální, pravda bytostná a stálá i pomíjivá, pravda subjektivní i těch druhých. Zjištění a zajištění pravdy navždy mění svět, i když je to pravda mizerná. Ovoce stromů rajských jíme: abstrakce a symbolismus získaly ve filmu novou dimenzi. Osobitě ojedinělý a originálně stylizovaný (a to po všech stránkách) filmový požitek! ()
Galéria (29)
Fotka © Bonton Home Video
Zaujímavosti (3)
- Oba hlavní mužští představitelé byli předabováni. Karel Novák (Josef) Josefem Somrem a Jan Schmid (Robert) Janem Klusákem. (bomber7)
- Filmovanie prebiehalo v okolí mesta Doks. (dyfur)
Súvisiace novinky
Věra Chytilová 1929 - 2014
Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (viac)
Bible je stále jedním z nejsilnějších zdrojů symbolismu a podobenství, je to intertextuální fundament nejen evropské kultury a jakékoliv dílo otevřeně se odvolávající k biblickým motivům se nabízí specifickým náboženským interpretacím a hrám s významy. Podobně jako byla zvědavost průvodním jevem vyhnání z Ráje, tak je zvědavost a její přiživení či potlačení skrze jazyk dominantou filmu Ovoce stromů rajských jíme. Ovoce stromů rajských jíme se jako mnoho dalších filmů evropských nových vln odvrací od klasické narace a kompoziční kontinuity, a to i ve střihu. Film pracuje s kompoziční diskontinuitou a manipuluje časovou souslednost. SYMBOLIKA BAREV: Hojně se vyskytující červená odkazuje v křesťanské symbolice k mučednictví, což odpovídá Evině pokušení stát se martyrem touhy. Mimochodem určitý prvek sadomasochismu je ve filmu zjevně přítomen: Eva vyhledává muže, který rád trýzní ženy (i když není zřejmé, nakolik je jeho jednání sexuální povahy), Robert ji dokonce v průběhu snímku přiváže ke stromu látkou rudé barvy. Bible samotná je při jistém čtení velmi sadomasochistický text a dějiny křesťanství se všemi různými vyobrazeními polonahých mučených světců (svatý Šebestián) tomuto čtení jen napomáhají. Červená dále značí touhu, která se u Evy manifestuje jak sexuálně, tak v touze dopátrat se informací o tajemném Robertovi. Zprvu je puzena jen neodbytnou zvědavostí, později touhou dopátrat se pravdy o vrahu žen. Červená barva pochopitelně symbolizuje mnohé další: lásku, sexualitu (zde provázáno s mučednictvím, jak zmíněno výše) či krev a smrt. Smrt v Ovocinalezneme doslovnou – Robert je vrahem žen a sám na konci umírá, i alegorickou – jako smrt nevinnosti po vyhnání z Ráje. Zelená pak symbolizuje zlomení okovů, svobodu před svázáním, tedy i manželským svazkem. Představuje však i zradu a jed, který může pravdu otrávit. Zelená je též typickou barvou pro zobrazení hada, a tedy svůdce, který Evu přemluvil k tomu, aby okusila zakázané (byť ztotožnění hada s ďáblem je pozdějšího data, jelikož ten byl vynalezen až stovky let po sepsání Genesis). Eva během filmu vystřídá šaty několikrát, tři barvy jejího odění ale pokládám za podstatné. Nosí šaty rudé, o jejíž symbolické pestrosti jsem se již zmínil (možná i proto Evu upoutá cizinec oblečený do šatů stejné barvy jako ona), ale zajímavé je, že ve chvíli, kdy páchá vloupání a prohledává Robertův byt, je oblečena v bílé, tedy jako nevinnost sama, což nám, divákům, naznačit, že je její konání, které povede k zastavení vraha žen, v tu chvíli správné, bez poskvrnky. Její manžel Josef volí světlé oblečení téměř vždy, v kontrastu s temperamentem manželky. Jako určitý typ syntézy lze vnímat fakt, že Eva občas nosí růžový kostýmek, tedy sloučení rudého pokušení s bílou nevinností, smíření jejích dvou částí, klidné manželské a bujaré milenecké. Její muži jsou v bílé a rudé, ona na půli cesty mezi nimi v růžové. // Když se v Bibli hovoří o zapovězeném ovoci, není specifikováno, že se jedná právě o jablko. Až Milton ve svém Ztraceném ráji zpozoroval a uplatnil latinskou slovní hříčku, kde „malus“ znamená jak „zlý“, tak „jabloň“. I v Ovoci je poznání, zvědavost, zlo a erotika propojeno v Evině pátrání po vrahovi, který ji přitahuje. Ta nakonec nalezne nejen vraha, ale i sebe samu – což je patrně jediná pravda, k níž nám síly stačí –, a směle může na konci prohlásit: „To jsem já, Eva!" () (menej) (viac)