Ja som Sam

Jakou naději má milující otec a jeho dcera pokud neodpovídají společenské představě ideální rodiny? Nádherné, dojemné, strhující drama, možná nereálné, přesto nezapomenutelné. A to nejen díky vynikajícím hereckým výkonům Seana Penna, Michele Pfeiffer a malé Dakoty, ale především příběhem a řadou scén, které mě střídavě bavily, dojímaly a dostávaly do kolen. Dojímá, okouzluje a rozvíjí nešifrované a možná pro někoho příliš přímočaré úvahy nejen o rodině, lásce, rodičovství, ale také zažitém despektu společnosti k retardovaným, a to nejen ve scénách, kdy proti sobě staví prosťáčka Sama a jeho úspěšnou obhájkyni. (06.12.2010)

To by se mohl Sean Penn třeba rozkrájet, ale z podobně vykonstruovaného melodramatu prostě skvělou podívanou neudělá. Hlavní hrdina tohohle čistě ženského filmu (Michelle Pfeiffer, Dianne Wiest, Laura Dern a v neposlední řadě Dakota Fanning představují všechny ostatní důležité postavy) totiž naráží zejména na scénář, který nemá pořádný tvar, příliš tlačí na pilu a občas se zbytečně vleče a zamotává. (21.04.2007)

chcelo by to možno aj 5 bodov, už len za ten pekný výkon Seana a Dakoty. Je to príjemný tak trocha romanticko-dramatický miestami protivne americky nasladnutý film, s dilémou vziať retardovanému otcovi jeho dieťa alebo nie. Myslím , že najmä diváčkam so zmyslom pre rodičovské cítenie sa bude film páčiť, protože "žádnýho jinýho tátu nechci, ...a ... všechno co potřebuješ je láska ..." (mimochodom fil bol skvelo dabovaný do češtiny.). (22.03.2015)

Výkon Seana Penna mi otevřel hubu dokořán! Nominace na Oscara je zcela na místě, kdybych o tom mohla rozhodnout já, neváhala bych ani chvilku a udělila bych mu ho všema deseti. Malá Dakota je také úžasná a s Seanem se skvěle doplňovali, působili přirozeně a uvěřitelně. I Am Sam sice není film, který bych chtěla v brzké době vidět znova, ale hned po prvním shlédnutí se řadí mezi ty, které mě pořádně zasáhli, donutili přemýšlet a dojali. Přesně tohle si představuji pod pojmem kvalitní psychologické drama. (18.12.2011)

Když mě to celé přišlo jako špatně natočená parodie na Rain Mana, Forresta Gumpa a whatever else. Mentálně zaostalý Sean Penn, mentálně předčasně vyspělá Dakota - oba mají těch 7 let, akorát že v určitých chvílích scénář přestřelí a udělá z nich ty americké postavy, co jsou schopné dostat se za hranice svých předepsaných schopností a vlastností, tzn. začnou mluvit jako kniha, vylévat si srdce tak emotivním způsobem, že se začnete neklidně ošívat na židli a přejete si, aby do toho sakra aspoň nehrála ta stupidní vygradovaná a posmutněle famózní hudba. Potom přijde zatmívačka, člověk si oddechne, že tomu aspoň nechali otevřený konec, když už nic jiného, a ejhle - ono ne. Podobné pocity (odejdu - neodejdu - tak už ten případ vyhraj, stejně všichni víme, že to tak dopadne - dejte mi velký kuchyňský nůž a já rozpárám to plátno) jsem měla naposledy u Sloního muže. (21.02.2012)