Réžia:
René ClémentKamera:
Marcel GrignonHudba:
Maurice JarreHrajú:
Jean-Paul Belmondo, Charles Boyer, Leslie Caron, Jean-Pierre Cassel, George Chakiris, Bruno Cremer, Claude Dauphin, Alain Delon, Kirk Douglas, Glenn Ford (viac)Obsahy(1)
Významný francouzský režisér René Clément se ve své práci pravidelně a systematicky vracel k událostem druhé světové války. Film Paris brûle-t-il? byl natočen v průběhu roku 1966 jako téměř tříhodinový epos o hrdinství Francouzů v době osvobozovacích bojů v srpnu 1944. Výrobu filmu zaštítila americká společnost Paramount Pictures, ale hlavní osobností u vzniku filmu byl významný francouzský producent Paul Graetz, nositel Řádu Čestné legie, který však zemřel náhle na infarkt hned v počátku natáčení. Film byl kvůli použití autentických záběrů z konce války natočen celý černobíle. Žádný ze zúčastněných herců nedostal vzhledem k typu snímku a obrovskému množství hrajících nijak velký prostor, nicméně objevila se zde řada významných osobností francouzského, amerického i německého filmu. Film nezískal sice žádná ocenění, ale ve dvou kategoriích byl nominován na Oscara, skladatel Maurice Jarre byl nominován na Zlatý glóbus za hudbu. Ve francouzské kinematografii má film Paris brûle-t-il? značný význam jako historicky věrný opus oslavující Francii a Francouze na sklonku války. Oceňován byl však především odborníky, zatímco diváci v kinech upřednostňovali v případě válečných filmů spíše veseloherní žánr, což dokládá podstatně větší úspěch komedie Velký flám, která měla premiéru o měsíc později. René Clément se pak již nikdy do podobně ambiciózního projektu nepustil, mimo jiné proto, že z hlediska finanční návratnosti film rozhodně nesplnil vkládaná očekávání. (argenson)
(viac)Diskusia
Film jsem neviděl a patrně neuvidím, téma mě moc neláká. Ale nemůžu nezareagovat na ty výtky mnichovanství, co zazněly v recenzích. Vono se to fakt v dnešních dnech čte s velkým pocitem trapnosti, když je jednoznačný, že náš národ by se dnes v jejich pozici nejspíš zachoval stejně jako ti Angláni a Frantíci tenkrát, protože přece nebudeme diktátora dráždit a světu mír a hlavně levnej plyn, za kterej prodáme jakýkoli zbytky cti. O to horší je, že oni tenkrát mohli věřit, že tím ostudným postojem zachrání Evropu před válkou, zatímco my dnes už víme, že nic takovýho není možný a že fašistickýmu dobytku prostě ustupovat nelze. A přesto je tu naše verze mnichovanství 2.0 rozlezlá jako rakovina napříč společností...