Perličky na dně

Menzel - zklamání, 2/5; Němec - zajímavá pointa a reflexe stáří, 3/5; Schorm - perfektní prokreslení specifických charakterů i atmosféry, 4/5; Chytilová + Jireš - obojí s výrazným pojetím ženských postav a sexuálním podtextem, šedesátá léta a přesto je koketování s divákem dovedeno k dokonalosti, 5/5. (18.08.2010)

Podle mě celkem nevyrovnaný povídkový film. Menzelovo a Němcovo zpracování věrně zachycují Hrabalovy pábitele a jejich pábení, ale pro film to bohužel nestačí. Výrazně nejlepší je Schormův Dům radosti, který dal původnímu literárnímu zpracování nový rozměr. Tady věříte, že filmové postavy skutečně žijí tím, co říkají. Jsou to opravdoví pábitelé, zatímco u předešlých dvou povídek jsem měl pocit, že text odříkávají zpaměti jen amaterští herci. Automat svět stojí na nádherném výkonu Vladimíra Boudníka. Jirešova povídka s mladičkým Ivanem Vyskočilem mi připomíná Formanovy Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. Křehká a moc pěkná věc. Co se týče Hrabalových cameo roliček ve většině povídek, tak vypadaly poněkud nuceně a do filmu příliš nezapadaly. (27.04.2006)

Bože můj, kam se z českého filmu vytratilo to hledačství, poezie bez alibistického křenění, snaha (a schopnost) vyjádřit nehmatatelné? — Menzel na úvod po svém způsobu vymaluje autentickou atmosféru motocyklových závodů, ještě trochu neobratně, zato bez rutiny; Němec, i když jeho povídka z celé pětice nejvíc evokuje školní cvičení, skromnými prostředky mrazivě připomene pomíjivost člověčího života a pointu podá s příjemnou lehkostí. Od Schorma dál už je to čirá radost a úžas (on a paradoxně taky rebelka Chytilová podle mě postihli skutečného hrabalovského ducha nejvěrněji, Jireš si sice jede hodně po svém, ale u něj zas člověk výská nadšením nad lehkostí vyprávění, jakoby šmrncnutou Francií, v dokonalém souladu s polodětskou hravostí minipříběhu, ve kterém se cikánský a gádžovský svět potkávají bez umělých předsudků a fóbií). — Všech pět spolužáků pracuje s předlohami jako s živým materiálem, každý se jinak vyrovnává s jejich přerývaností a vrstevnatostí. Výsledky jsou pro mě mnohem zajímavější než cokoli, co se kolem Hrabala událo později, kdy pole ovládl Menzel se svým divácky vstřícným narovnáváním, uhlazováním, zjednodušováním. Abychom si rozuměli – některé pozdější kousky Menzelovi vyšly skvěle; Perličky na dně ovšem ukazují, co všechno se z původních próz dalo dostat, když se vzaly do ruky jinak. A myslím, že je v nich zatraceně dobře znát, že v té době český film začínal skutečně komunikovat se světovým a měl mu co říct, se samozřejmou hrdostí, bez mindráků. (23.06.2012)

Může to být volbou povídek, nebo také ne, ale několik povídek podle mě tu perličku nevylovilo. Za nadprůměrné považuji Dům radosti (ohromně vtipná scéna s roztrhanou pojišťovací smlouvou: "Nápipipí, pipípíí..." a cikánskou Romanci. Takže suma sumárum: 60%. Řada jiných Hrabalových děl byla zfilmována mnohem lépe, zajímavěji. (29.10.2008)

Menzelova povídka je otřesná. Němcova o něco lepší. Schormova ujde. Chytilové je dobrá a Jirešova skvělá. Hlavně první tři povídky jsou pak po zvukově jazykové stránce velice nesrozumitelné. Angažování neherců přece neznamená, že se musí slova huhlat do ztracena a Menzel se pak tvářit, jak je poetický. 50% díky Jirešově výborné povídce. (09.02.2009)