Šašek a královna

Jak ze skvělého divadelního představení udělat příšerný film.... Věra Chytilová je prostě magor a příšerná režisérka. Film je to trapný, nevtipný, nedává v něm nic smysl,. Herci působí jako idioti, celé mi to připadá pitomé, a lehce přiúchylnělé. Jednu hvězdičku za hvězdičku Bolka, ale jinak je to úplný odpad. (29.01.2014)

Divadelní hru jsem naneštěstí ještě neviděl. K filmu jsem přistupoval s jistými rozpaky, které však byly po pár okamžicích zahnány do kouta. Hodně se v jeho souvislosti (a vůbec Šaška a královny jako celku) hovoří o Polívkovi, kterému jako divadelnímu herci, komikovi a hlavně mimovi role v obou jejích polohách opravdu sedla (však si ji taky pro sebe napsal, že ano), ale u mně jej o dost převyšuje Chantal - obě polohy její role jsou hereckým koncertem s graciézní artikulací v obou jazycích, uhrančivými a nenávistnými pohledy, nádherným smíchem a živočišnou (přesto aristokratickou a elegantní) erotičností sršící z každého jejího pohybu, pohledu či slova. Nádherná role pro nádhernou ženu a skvělou herečku. Dobře a nápaditě zpracovaný příběh o moci, bezmoci, lhostejnosti a potřebnosti. A Kodetův němec je fakt k popukání. "Klesám k zemi, jíž zároveň opouštím!" (09.01.2009)

Šašek a královna je vizuálně propracovaný snímek Věry Chytilové s Boleslavem Polívkou v jeho životní roli šaška týraného samolibou královnou v podání Chantal Poullain. Snímek vznikl zfilmováním slavné divadelní hry divadla: Husa na provázku a snaží se postihnout dva odlišné životní postoje, vztah moci a podřízenosti, střet mezi despotou a svobodným tvůrcem, polaritu lásky a nenávisti, života a smrti. To vše je zachyceno prostřednictví dialogů, pantomimických výstupů i originálních gagů kruté královny a jejího šaška. (12.04.2013)

Upraveno v lednu 2024. Šašek a královna je jízlivější hříčkou o moci a vztazích (nejen partnerských, rovněž těch společenských, komunitních). Chytilová využila ideové spřízněnosti Polívkovy divadelní inscenace, rozšířila ji a zaktualizovala ke zdůraznění dobového společensko-politického podtextu. Sadomasochismus (nebo alespoň vzájemně provázaný poměr dominance a submisivity) v různých stupních jako základ intimního, společenského i mocenského uspořádání lidského bytí. Struktura moci je podmíněna poslušností, která čas od času musí být vynucována či dokazována. Samotný vrchol moci je izolován od bezprostředního kontaktu, důsledkem je proto nejistota, krutost, nitro a intimita zdeformované a při nenadálém odhalení vlastní slabosti pomstychtivé. Vším tím proplouvá pojem svobody. Žádanou svobodou je získání suverenity a nezávislosti, tou skutečnou je však jen ta niterná, která si i přes nepříznivé vnější okolnosti dokáže zachovat své svobodné přesvědčení i ideje a zbaví se strachu ze všudypřítomné a všeobklopující nejistoty. Průvodcem do škádlení pantomimy a mocenských hrátek o vlastní svobodu je Jaryn Slach (příhodný klaun Bolek Polívka), dobromyslný kastelán a na rozmaru moci závislý středověký šašek. Svoboda osobní je nedostižnou iluzí, svoboda niterná je jedinou skutečností. Podmínkou a zároveň základním omezením svobodného bytí je zde královna alias Regina alias Jeanette (pozoruhodná Chantal Poullain), neboť život ve slonovinové věži znamená absenci opravdových citů, nenaplněnost a kruté trestání neposlušnosti. Z dalších rolí: rozmarem trpící i rozmary zapříčiňující König alias středověký král alias Kaiser (Jiří Kodet), Slachův upřímný kamarád František Václav (Vlastimil Brodský), či místní vesnický předseda Berka (Miroslav Maruška). Šašek a královna probíhá přes tři úrovně, spojuje realitu se sny a představami, tak jako struktury moci prolíná celým uspořádáním lidského bytí. Svoboda je ústřední ideou, z ní vyvěrá ta svoboda pro tvůrce nejvlastnější, svoboda umělecká, jež dovoluje svobodné vyjádření se ke všemu současnému, probíhajícímu, uspořádávajícímu. Někde tam jsou taktéž podoby toho, čemu říkáme láska. Pozoruhodně sestavený prožitek! (10.11.2009)

Před těmi víc než dvaceti lety jsem ani nezaregistroval tu (záměrně nevytěsněnou) teatrálnost, která, ač potenciálně rušivá, přirozeně podtrhuje celkové vyznění popisovaného vztahu muže a osudové ženy. Zapomněl jsem též na lehkou křečovitost projevu některých neherců i některých herců. Ale zato mi utkvěla v paměti ta atmosféra potrhlé naděje, poněkud děsivého humoru a funkční tvůrčí symbiózy dua Polívka-Poullain. Vlastně mi to, nevím proč, uvízlo kdesi v hlubokých kobkách paměti jako prastará píseň smrti. Což mi teď po letech kupodivu nepřijde nijak zvláštní.            Mohl bych se zmínit o zejména v úvodu do očí bijícím protitotalitním podtextu šaškových monologů, ale sám Polívka se vyjadřuje v tom smyslu, že v té době svobodomyslně tvořit samo sebou, i bez konkrétního záměru, skoro vždy znamenalo působit dojmem satiry. Takže to vynechám. Ostatně osudový vztah šaška a královny obsahuje kromě mnoha jiných věcí i temnou podobu lásky (snad spíš potřeby lásky?), což je jev, jenž v rámci úvah o (politické) totalitě hodlám vynechat. Leda že bych mluvil o stockholmském syndromu a nebo naivitě, a to se k tomuto Chytilové filmu rovněž nijak zvlášť nehodí. Co se ale hodí dobře, je doporučit komentář uživatele Adam Bernau, jenž je v komentování Chytilové mým nedostižným šampionem. Čímžto tak činím. (01.11.2011)