Sedmokrásky

Sedmikrásky, můj pubertální strašák objevování československých filmů 60. let. No dobře, jdeme na to po čase znovu... Z uměleckého hlediska je film velmi zajímavě natočen, figuruje tu působivá kamera, zajímavá hra s barvami a obrazem. Pokud jde o děj, ten je, jak to už u některých filmů tzv. nové filmové vlny 60.let bývá, hodně chabý a originalita způsobující nadšení upadá do stereotypu a po nějakém čase může i nudit. Film je plný nadsázek, dá se při něm i zasmát, zvlášť scény z nočních podniků považuju za povedené, přítomní pánové u stolu jsou zajímavým osvěžením filmu, v jednom baru zase k tanci zní skvělá skladba Jiřího Šlitra se scatem v podání Evy Pilarové. Ovšem některé pasáže, ve kterých účinkují pouze "ty dvě žáby", jsou k nevydržení a působí až příliš provokativní i po 50ti letech od vzniku. A to jsou obě "žáby" neherečkami zahrané velmi trefně! Tady koukám, se jmenují obě Marie, ve filmu jsou ale oslovovány různými Jinými Jménami, většinou od J (Jarmilka, Jiřina, Julie,...). Z posledních 20ti minut mě zaujala snad jen scéna, jak jedou v malém nákladním výtahu. Velká luxusní hostina by myslím vyzněla lépe, kdyby se aspoň na chvíli v hotelu objevilo víc účinkujících. Pasáž s upratováním haly, kde si obě Marie šeptají, jaké jsou už dobré a hodné a budou konečně pracovat, a při tom servírují rozbité talíře a na to zvyšky pováleného jídla, tohle Chytilové opravdu nezbaštím, byť její myšlenky z tohoto filmu více méně chápu (alespoň myslím :o)). 55% (16.09.2016)

Jestli jsem to dobře pochopil, tak kdo si u filmu dovolí říct „škoda jídla“, tak schvaluje zlo válek. Už z tohoto paradoxu je vidět, že Chytilová sama neměla jasno, co chce říct a proti komu/čemu brojí (protože film má vlastně dva konce), hlavně když to bude co nejvíce artové po všech stránkách, klidně bez účelu a vnitřního smyslu. Dívat se na tohle dá jen chvíli - nikam se to nevyvíjí, nic to neříká, ani vnitřně to nikam nepostupuje, jen se dokumentuje jedna situace za druhou a řadí se k sobě bez ladu a skladu. Když vezmu jen čistě divácký pocit, nedalo mi to nic umělecky, poeticky, atmosférou, sdělením, nic. (11.07.2019)

Jakkoliv jsou Sedmikrásky po dějové stránce nestravitelné a jakkoliv by člověk dvě Marie v některých chvílích nejraději zabil, pro mě je nejpodstatnější výtvarná stránka, která je naprosto geniální a díky ní nemohu od filmu - stejně jako když jsem ho před těmi pěti lety viděla poprvé - odtrhnout oči. (01.02.2009)

L´art pour l´art, jinak demence. Toto není pro mne. Ale upřímně přeji všem, kterým se to líbí, aby se na to mohli dívat i ve chvílích, kdy něco v životě opravdu těžkého prožívají. Těm, co prohlašují, že je to film, který musíme vidět, než umřeme, nepřeji, aby se na něj museli dívat i na onom světě... (31.01.2009)

"Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem". Tento dovětek na konci filmu je jasnou definicí stylizované tvorby Věry Chytilové, kterou dala ihned soudruhům najevo, že to s ní rozhodně nebudou mít v budoucnosti lehké. Sedmikrásky jsou druhým celovečerákem Chytilové a zároveň její nejvíce experimentální záležitostí. Osobnost Věry Chytilové je originální a další snímky byly jejím naturelem a sžíravou kritikou socialistické společnosti a morálky pochopitelně nasáklé, což soudruhům v době temna dělalo obrovské problémy a její filmy jí zakazovali. To by ale nebyla Chytilka Chytilkou, aby se o svoje výtvory pořádně neporvala. A tak po celou dobu od svých filmových začátků do roku 1989 se se soudruhy hádala, málem kolikrát i rvala a svou výřečností a křikem je kolikrát udolala, že jí radši filmy nakonec do distribuce pustili. Díky Sedmikráskám si tato vyjímečná režisérka získala velký respekt po celém světě a svými filmy nasbírala mnoho fanoušků, mezi něž patřím i já. Nelze ještě nezmínit výtvarnou spolupráci Ester Krumbachové a obrazové barevné kompozice kameramana Jaroslava Kučery, který v té době byl manželem Věry Chytilové. "Všechno je zkažené, tak budeme zkažené i my!" (15.02.2019)