Mladí a slobodní

Šel jsem takhle v raných 90. letech do kina, a čekal fajn film ze života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. (Vzpomínám si, že jeden "rocker" tam měl najednou asi tři zaměstnání, a byl spokojený.) Už v 80. letech nebyli mladí moc na nějakou rebelii, ale aspoň se uměli bavit. V 90. letech jim nešla už ani ta zábava. Ono se zas není čemu divit, když jim k tomu vyhrával grunge. (18.09.2007)

6/10 Pěkný film o mladých lidech a jejich osobních problémech a radostech. Těžko mu něco vytknout, běžel hladce, zábavně, ale pro mě jaksi nevýrazně. Nelituji času stráveného u tohoto Croweova ranného dílka, ale nepřišlo mi, že mě něčím obohatilo. Pro Crowovy fanoušky určitě samozřejmost, ale ve srovnání s jinými obdobnými filmy bych asi zvolil konkurenci ;) (03.08.2006)

Skvělý scénář, dobré až vynikající herecké výkony, sympatické postavy. To je to, co mají filmoví fanoušci rádi na díle Camerona Crowea. Zmíněné podstatné klady jsou i v tomto filmu. Životní osudy skupiny nezadaných mladých lidí ze Seattlu tu jsou podány opravdu realisticky. Za pozornost stojí, že hudbu k filmu spoluvybíral Chris Cornell, zpěvák Soundgarden (dnes už neexistujících), který si ve filmu i zahrál (stejně jako část Pearl Jam). Musím též zmínit písničku Drown od mých oblíbenců Smashing Pumpkins, která zazní na konci filmu. (22.03.2005)

Vážne nechápem prečo tento film tak ľudí baví, pre mňa jedna veľká záhada. Dialógy prázdne a povrchné, dejová linka taká nijaká a nudná, rozuzlenie očakávané... Jediné čo za niečo stálo bola slušná atmosféra - pre mňa pripomenutie mojej mladosti a ešte výborná muzika. Myslím, že napríklad taký Jim Jarmusch by z danej témy vytĺkol podstatne viac. Podpriemer. 40/100 (06.11.2018)

Byli jsme mladí a singles. Sedávali jsme zásadně na zemi, nosili dlouhý vlasy, otevřeni světu, čerpali jsme od všech, kteří se kolem nás pohybovali. Bydleli jsme na hostelu nebo na bytě, a ani jsme nevěděli, kdo s náma vlastně bydlí trvale a kdo jen přechodně. Tráva, občas i nějakej jinej experiment, Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden, Alice in Chains. Spousta lidí, který přišli, znamenali moc, a zase zmizeli v nenávratnu. Nikdo nikoho nesoudil. A snili jsme o ženskejch, který budou úplně stejný jako my, stejný názory a stejný kapely, na který budem spolu chodit pařit. Dnes už se to těžko vypráví, když to vidím na plátně, je to i malinko směšný. Ale byla to moje doba a byl jsem to i já. Díky za ten film, abych si mohl připomenout kým jsem byl a snad i jsem, neboť ty kapely mi hrajou doma velmi velmi často... (07.01.2010)