Mladí a slobodní

Šel jsem takhle v raných 90. letech do kina, a čekal fajn film ze života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. (Vzpomínám si, že jeden "rocker" tam měl najednou asi tři zaměstnání, a byl spokojený.) Už v 80. letech nebyli mladí moc na nějakou rebelii, ale aspoň se uměli bavit. V 90. letech jim nešla už ani ta zábava. Ono se zas není čemu divit, když jim k tomu vyhrával grunge. (18.09.2007)

Mysli globálně, jednej lokálně ... Myslím, že tohle desetiletí bude o ekologii. Je film pro pamětníky s jedovatě lokalizovaným titulem Mládí a zvukem Pearl Jam, Soundgarden, Alice In Chains, Mudhoney, Screaming Trees, Mother Love Bone a The Smashing Pumpkins ještě o něčem jiném? Moc ne. Ale to život na začátku devadesátek také nebyl. Co dalšího jeden potřeboval, když z rádia hrála Drown (na kterou jsem rád počkal do 1:29:33)? Maximálně flanelku. Hlavní hrdina vypadá a zní jako agent Cooper a zoufalecky nadhání ženskou s vizáží Stevena Tylera (šeredná Kyra Sedgwick). Bridget Fonda znervózňuje podobností s Kieranu Culkinovi... Kromě lásky k estetice grunge, vazbeného zmaru s příchutí heroinu, který ho charakterizoval, jde o trochu delší, umírněně sofistikovanější epizodu Melrose Place. Přimyslete několik triků od Woodyho Allena, bez vtipu a nadhledu ovšem, který by s amplifikovaným srdcebolem generace X neladil; ve Woodyho filmu by se frontman skupiny Citizen Dick s tváří Matta Dillona jistě jmenoval Xindl X... Přinejmenším pro někoho, komu kdysi při Smells Like Teen Spirit málem explodovala hlava, ale Cameron Crowe přichystal zážitek - tehdy magický, po sedmadvaceti (!) letech zvláštní, neboť upomínající, jak svět okolo, na rozdíl od nás, příšerně zestárl. A pomřel (Layne Staley, Chris Cornell, vkus...): Hele, moje nový hodinky Gortex s pamětí na dvacet čísel. Dnes je celý naplním! ... Bless you. (01.04.2018)

Skvělý scénář, dobré až vynikající herecké výkony, sympatické postavy. To je to, co mají filmoví fanoušci rádi na díle Camerona Crowea. Zmíněné podstatné klady jsou i v tomto filmu. Životní osudy skupiny nezadaných mladých lidí ze Seattlu tu jsou podány opravdu realisticky. Za pozornost stojí, že hudbu k filmu spoluvybíral Chris Cornell, zpěvák Soundgarden (dnes už neexistujících), který si ve filmu i zahrál (stejně jako část Pearl Jam). Musím též zmínit písničku Drown od mých oblíbenců Smashing Pumpkins, která zazní na konci filmu. (22.03.2005)

„Have fun. Stay single.“ Některé filmy si je lepší pamatovat jenom na základě prvního zhlédnutí a nevracet se k nim. Singles pro mne holt nebudou stejně oblíbenou vztahovou poradnou jako Annie Hall nebo Když Harry potkal Sally, jimiž se Crowe zjevně inspiroval (fragmentarizované vyprávění, paradokumentární promluvy do kamery). Ten film především kvůli neobratné vyprávěcí konstrukci nedrží pohromadě. Příběhy žádného z páru se kvůli neustálému přerušování a nesmyslnému dělení do kapitol nikdy pořádně nerozjedou. Jednotlivým segmentům na druhou stranu chybí jednotné téma a výrazná pointa, aby film fungoval jako soubor esejů, když už nefunguje jako román. Neblahý vliv na rytmus vyprávění mají zcela nadbytečné dějové linie vedlejších postav, Debbieho a Dicka, které jsou jen zábavnými karikaturami a s realitou mají ještě méně společného než Janet, Steve a Linda. Podobně jako jednoduchým fraškovitým humorem si Crowe vypomáhá hudbou, jejíž časté užití se dost nešikovně snaží motivovat tím, že Steve byl na vysoké DJ (což je zároveň jediný jeho rys). Kvantita podobně neobratných scenáristických berliček, vyplývajících z toho, že autor potřebuje postavy narychlo dostat do určité situace/postavit před určité dilema, s přibývajícími minutami narůstá (nucený přechod k dramatu po autohavárii), aby vyvrcholila v utahaném finále, napěchovaném těmi nejlacinějšími romcomovými klišé. Přes nekonzistentnost v chování postav (Dick možná nakonec až takový „dick“ není, Janet se oproti Debbie nechová tak povrchně, aby působilo přesvědčivě její odhodlání nechat si zvětšit prsa), užití určitých vyprávěcích postupů (Dick začne například do kamery mluvit až těsně před koncem, protože Crowe nevymyslel lepší způsob, jak nás zpravit o tom, co se stalo s Debbie) mají Singles své světlé momenty, dovedou trefně popsat pocity člověka procházejícího nelehkým životním obdobím a lépe než jiné filmy si uvědomují, že „singles“ nutně neznamená žít sám. Jde spíše o jisté mentální nastavení. 60% Zajímavé komentáře: Lima, Nathalie, Leoric (10.11.2007)

Narozdil od Kleopatry mě ta souvislost Singles - Samotáři napadla hned, jak jsem shlédla výše hodnocený film, samozřejmě až po Samotářích. Inspirace (nemyslím tím úplně kopírování) je zde podle mě úplně markantní, Ondříček si ani nedal moc práci s názvem filmu. Aktualizace: Po asi 3. shlédnutí musím ještě přehodnotit směrem nahoru. Především díky kapelám, jejichž hudba i představitelé se zde hojně vyskytují, to jsou prostě moje srdcovky, to nejde jinak. (31.03.2006)