Mladí a slobodní

Pro mě jsou 90. léta spíš happy hardcore, rave, eurodance a akce jako Love Parade. Nějaký depresivní umaštěnci ála Kurt Kombajn mě neberou. Když jsem se dočet, že tento romanticko-vztahovej film (tento typ filmů fakt nevyhledávám) se má navíc odehrávat někde v klubech, kde se hraje grunge, ani jsem neměl chuť se na to dívat. Ale můj šestej smysl mi řikal, že na tom filmu určitě něco bude. A opravdu z toho vylezla celkem pohodová komedie. Jako nějaký to vzlykání do telefonu mi sice lezlo chvílema dost na nervy, ale v podstatě po celejch 99 minut mě to celkem bavilo. Konec teda byl klišoidní až hrůza, ale ty 3 hvězdičky dám. Jinak doporučuju spíš film Bolestná realita. (20.09.2012)

Šel jsem takhle v raných 90. letech do kina, a čekal fajn film ze života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. (Vzpomínám si, že jeden "rocker" tam měl najednou asi tři zaměstnání, a byl spokojený.) Už v 80. letech nebyli mladí moc na nějakou rebelii, ale aspoň se uměli bavit. V 90. letech jim nešla už ani ta zábava. Ono se zas není čemu divit, když jim k tomu vyhrával grunge. (18.09.2007)

Jelikož nemám rád filmy, jejichž scénáře jsou založené na jednoduchém řešení vztahů, nezaujala mě ani tato vztahovka ze Seattlu. Co mě na filmu nadchlo, byla výborná grungeová hudba místních kapel... s tím však musím dodat, že se bohužel už příliš nedostavila místní grungeová atmosféra. Zřídka se dostalo i na výborné vtipy, hlavně během dvou vystoupení členů Pearl Jam. Jinak ale pro mě vcelku nezáživný film. (17.07.2012)

Cameron je opět svůj a vyprácí lehce ošuntělý a v základu jednoduchý příběh o lásce a vztazích. Ne vždy je to však pouze černá a bíla a občasná přímočarost a jasně daná nalinkovanost mi dosti vadily. Postavy jsou vcelku zajímavé, ale jejich problémy jsou tak nějak obyčejné. Člověk se jim úplně nedostane pod kůži. Vše je až příliš předvídatelné. Nicméně Crowe si s daným materiálem hraje jako s dítětem a jen díky jeho režijní zdatnosti vzniká spoustu nezapomentuelných scén. Navíc Mat Dillon je skutečně ukázkový hipík se vším všudy, včetně nehorázně tupého výrazu. Jen ta síla změnit se a uvědomění si, že "ona" je ta pravá mi k němu už jaksi nesedlo. Až příliš fádní, přesto jako odreagování vcelku koukatelné. (23.10.2006)

Narozdil od Kleopatry mě ta souvislost Singles - Samotáři napadla hned, jak jsem shlédla výše hodnocený film, samozřejmě až po Samotářích. Inspirace (nemyslím tím úplně kopírování) je zde podle mě úplně markantní, Ondříček si ani nedal moc práci s názvem filmu. Aktualizace: Po asi 3. shlédnutí musím ještě přehodnotit směrem nahoru. Především díky kapelám, jejichž hudba i představitelé se zde hojně vyskytují, to jsou prostě moje srdcovky, to nejde jinak. (31.03.2006)