Farba granátového jablka

Napoprvé jsem to zkusil takto: Sednout si, popadnout ženu za ruku, zklidnit svého vnitřního uhihňaného fakana, probudit oduševnělého chlapečka s velkýma udivenýma očima a nechat si do hlavy proudit živé obrazy, jako by člověk viděl první film v životě a neměl žádná očekávání stran toho, jak má taková věc vypadat. Nepokoušet se dešifrovat vrstvy židovské, řecké, arménské ani čistě soukromé autorské symboliky (i když člověku někdy připadá zřejmá a tu a tam až naivně doslovná), nehledat za každým rohem duchovní horizontály a vertikály, nelapat dějinné souvislosti, nechat obrazy, ať se spojují samy a tvoří si souvislosti vlastní. Upřímně řečeno docela dřina a vlastně prachsprosté zneužití autorského vypětí jako meditační žíněnky, ale výsledek nebyl vůbec marný. Příště se pokusím zapojit nesoustavné náznaky kulturního rozhledu. (20.08.2016)

Asi je těžké pro diváky navyklé na jiný způsob umění najednou skočit na estetiku, která je ještě hodně středověká a navíc blízkovýchodní. Podobný problém mají lidé i s Pasolinim a jeho trilogií života, osobně si myslím, že oba filmaři dokázali filmovými (převážně výtvarnými a hudebními) prostředky přeložit literaturu dob dávno minulých opravdu adekvátně. (09.07.2010)

Vo filme Farba granátového jablka dominuje prezentácia duchovných (predovšetkým kresťanských) súvislostí. Podstatnú úvahu o tomto filme ako mystagogickom umeleckom diele nájdeme v publikácii Vladimíra Suchánka Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu (piata kapitola). Skrz charakter kompozícií záberov, pripomínajúci stredovekú ikonografiu, je do diela vštepená christologická podstata filmového štýlu. Christocentrická podstata tohto filmu je iniciovaná hneď v úvodnej scéne, pomocou zobrazených znakov: granátové jablká sú vďaka svojej červenej šťave symbolom krvi Kristovej, ryba je jedným z najstarších kresťanských symbolov a tŕňová koruna je explicitným odkazom na Kristovo utrpenie. V syžete filmu je možné sledovať iniciačné stupne, ktoré duchovne poznamenávajú životnú púť básnika Sajat-Novu: v detstve je definovaný duchovný stav čistoty ľudskej osoby, v mladosti básnik spoznáva duchovný rozmer bytia, skrz objavenie erósu (milostný vzťah s gruzínskou princeznou Annou), v zasvätení (mníšstvo a kňazstvo) nachádza útočisko pred profánnym svetom a skrz smrť sa navracia k Bohu do večnosti. Samotná syžetová skladba filmu by sa dala prirovnať k akémusi univerzálnemu „kruhu spásy“. (21.12.2014)

Tenhle film je pro mě nehodnotitelný - obrazově samozřejmě podmanivý a fascinující a nádherně barevný, ale obsahově jsem se prakticky nebyla schopna chytit. Jedná se o filmovou poezii, pro mě naprosto neprostupnou, protože Sajata Novu znám tak maximálně podle jména a nikoli podle veršů - vrstvení symbolů a metafor pro mě nemělo žádný větší význam. Takže pardon pane Sergeji, snad příště a u jiného filmu. (26.05.2012)

Jedná sa o veľmi prepracovaný, ale ťažko uchopiteľný film, ktorý pomocou obrazov a podobenstiev rozpráva príbeh o pocitoch básnika Sajat - Novu, od jeho detstva po smrť. Paradžanov vytvoril naozaj zvláštny film, ktorý svojou pútavosťou, pestrosťou a symbolickosťou patrí k veľmi zaujímavým filmom, ktoré sa dajú čítať na viac krát a v ktorých môžete vždy objaviť niečo nové. Silné scény - obeta baránkov, alebo jedna z posledných scén, kde sú bezhlavý kohúti hodený k mŕtvemu telu uprostred sviečok, sa striedajú s tými poetickejšími a vytvárajú naozaj rôznorodú mozaiku obrazov, ktoré sú naozaj úchvatné. Napadá ma akú silu by mal pre mňa film, keby som poznal básne Sajat - Novu, alebo vedel niečo viac o jeho živote. Netradičný film, pri ktorom sa dá krásne rozmýšľať ale je skôr určený pre tých, ktorým to rozmýšľanie nevadí. (31.03.2011)