Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

Rád bych na začátek uvedl, že se klaním siru Wintonovi jako člověku, jehož činy nejsou ocenitelné ani poklonami nejhluběími a nejdelšími a nemá konkurenci v nejširším poli adeptů či výherců cen míru právě pro jednosečnost a skromnost (která je ovšem tak omílána, že už by z výčtu mohla být klidně vypuštěna) okolo toho, co před druhou světovou válkou dokázal - a chytří lidé očekávají ale. Dosaďte si tedy jaké chcete - ale nemám rád patos. ale nemám rád těžení z lidské slabosti či strasti. ale nemám rád dokument, který zkresluje obsah emočním podbarvováním. Jednoduše řečeno, k čemu jsou proboha v dokumentu o člověku s tak očividným aktem lidskosti teskné tahy smičcem a slzy lidí nad irelevantními historkami z dětství, které spíše hraničí s investigativní reportáží z dílny tv nova? K čemu ta pompézní hudba? Tohle dle mě nepatří do žánru dokumentárního filmu - nejsem-li schopen podat sám o sobě dost silný fakt bez nanášení blábolů tak, aby silným zůstal, neměl bych točit dokument. To jsou věci, které mi vadí v ideologii tvůrce samotného filmu - je na čase uvést něco k technické stránce. Takže - v dokumentu je zařezena spousta archivních záběrů, které ale často mají s dějem společné jen prostředí, ve kterém se odehrávají. Uvedu příklad - někdo tam vypráví o tom, jaká byla cesta vlakem z čech někam do holandska či kam - a my sledujeme záběr kupé, ve kterém rodiče z okna mávají dobytku či co. Ale to není jediná chyba oněch záběrů - dost mi vadilo, že takhle přebíjely pohled na člověka, který mluvil - což je sice v pořádku s vypravěčem, ale určitě ne přes osobu, která je kamerou vyslýchána. A to mi, pánové a dámy, přišlo jako absolutní vrchol, při kterém jsem myslel že vstanu a vrazím panu režisérovi facku. Z celého filmu jsem měl dojem, že je to někdo našel ve střižně součástky na velorex, pokusil se z nich poskládat dopravní letadlo a teď s ním bez špetky soudnosti létá okolo světa. Kdybych chtěl znovu hromadu nesmyslných, lacině navozených emocí, pohádám se s přítelkyní, budu se s ní pomalu usmiřovat a ušetřím tak peníze za kino. Jedna hvězda za Sira Wintona jako vybraný objekt, jinou dobrou stránku na filmu ale prostě nalézt nelze. (10.10.2007)

Těchto 5 hvězdiče patří Nicholasovi Wintonovi... Kdybych měl hodnotit dokument po obrazové stránce, tak sem už viděl zdařilejší. Jenomže u tohoto dokumentu se to jaksi nedá. Tady by si každý člověk měl uvědomit, že to co Winton vykonal před 2.Světovou, bylo něco tak neuvěřitelně lidského, že z toho člověku prostě slzička ukápne. Též mu skláním poklonu za to, že až mrazivě předpovídal smrtelně blížící se budoucnost... Byl jeden z mála, který si uvědomil, kam až tato Hitlerova posedlost může zajít. Spousty jiných lidí by si po válce udělalo kariéru a už by se možná nemuseli o nic starat. Leč Winton je natolik charakterní člověk, že to vůbec neřešil. A nebýt jeho manželky, která když uklízela na půdě našla jeho spisy, nikdo ze zachráněných by do konce života nevěděl kdo že mu to zachránil život. Ano vážení, byl to Nicholas Winton, před kterým smekám... (15.10.2010)

Lidskost - vlastnost, která je v nás zakořeněná, jen špatná doba či rodinná výchova ji může úplně zdeformovat. Tenhle dokument není potřeba vnímat po stránce zpracování, jako spíše po stránce obsahové a tam ukazuje svoji obrovskou sílu. Pravda - pro někoho jen slovo, pro někoho životní cíl, každopádně chcete-li vidět alespoň na moment čistou pravdu, nijak nezkreslenou, tenhle dokument je to pravé pro vás. Když se nad tím tak zamyslím, tak je mi opravdu líto lidí, kteří nadávají na dnešní dobu, že nemají na dovolenou, nemají na plazmovou televizi, že nebudou mít 13. důchod a nebo 60 000 porodné. Lidi porovnávejte a uvědomujte si, kde sme byli a kde sme teď. Buďme rádi za vodu, topení, vzdělání a spoustu všelijakých možností cestování, práce, podnikání apod. Buďme rádi, že nežijeme ve válce. Ta totiž naši lidskost zahrabává hluboko pod zem. A tenhle dokument je právě o tom, že každé pravidlo má i své výjimky. Klobouk dolů a velká poklona, pane Nicholasi! (27.06.2010)

Tak dobrý dokumentární film o 2. světové válce jsem už hodně hodně dlouho neviděl....Neuvěřitelná je i vitalita Pana Nicholase Wintona, který letos (tj. rok 2007) oslavil své 97. narozeniny. Stále je nad věcí, je velice vtipný a zábavný. I ve svém pokročilém věku stále řídí automobil (!!!), pravda letos mu byl za překročení rychlosti o 30mil/h odebrán na 5 let, na což říká: "Co já těch 5 let budu dělat?".....své 94. narozeniny oslavil v ultra lehkém letadle (!!!), jde skutečně o člověka, jakých po světě nechodí mnoho! Sám svůj šlechetný čin z 39. roku neopěvuje a zůstává nadále skromným mužem, co rád pracuje na svoji zahrádce. Právě v tuto dobu probíhá petice za to, aby Pan Winton dostal Nobelovu cenu za mír (respondenty jsou vesměs studenti ČR). Také je držitelem mnoha řádů a ocenění, mimo jiných i Řád T.G. Masaryka.... Vřele doporučuji!!!!! (13.03.2007)

„Základným javom civilizácie je ľudská slušnosť.“ 1938. V Československu deti parodujú Hitlerove fúzy. Ich rodičia sa pýtajú, či ten hlupák a úbožiak je naozaj schopný urobiť Židom to, čo fanaticky sľubuje vo svojej „knihe“. Ale tiež sa smejú. 1939. V Československu sa stupňuje prenasledovanie Židov Nemcom. Mladý Brit Nicholas G. Winton, navštíviaci našu krajinu namiesto pôvodne vybranej a podstatne atraktívnejšej destinácie, vidí, že deti nemajú šancu prežiť. So sekretárkou a hŕstkou dobrovoľníkov rozposiela fotky detí do celého sveta potenciálnym rodinám, ktoré by si česko-slovenské deti mohli adoptovať. Strih. Deti sa na stanici lúčia s rodičmi. Mnohí z nich si myslia, že je to len dočasné, „kým to prehrmí.“ Neprehrmí to - deti už svojich rodičov nikdy viac neuvidia, matky s otcami končia na dlážke plynových komôr, odkiaľ sú pohádzaní do masových hrobov a zahrabaní hlinou. Strih. Na stanici v Liverpoole deti vystupujú a Winton priamo pri vlaku jednotlivé deti triedi čakajúcim anglickým rodinám. V Česko-slovensku sa medzitým nemecký valec šialenstva hýbe dopredu. Svet to nechce vidieť. Winton to ale vidí a zrýchľuje byrokratické podvody, aby do Anglicka „prepašoval“ čo najviac detí. Neskoro. Prvého septembra začína Prvá Svetová vojna. Zachránené deti, je ich 669, sa z rozhlasu dozvedia, čo sa doma deje. Winton odchádza k letectvu. Viac ako dvesto detí, chystajúcich sa tiež do Anglicka, už nedokázal vyviesť z krajiny, všetky zomreli. 1945. Winton netuší, čo sa stalo so 669. zachránenými deťmi. Žil si svoj život a oni tiež. V skutočnosti sa zachránené deti rozpŕchli do celého sveta. 80. roky 20. storočia. Wintonova manželka na povale domu nachádza fascikel s povystrihovanými novinovými útržkami, s fotkami česko-slovenských detí, ich menami, ostatnými údajmi. Pýta sa, čo to má znamenať. Winton prvýkrát po 50. rokoch niekomu hovorí, čo za vojny urobil. Preňho to vlastne vôbec nebolo dôležité. Vraj by to predsa urobil každý druhý. O tom, že on bol ten prvým, nehovorí rád. 1988. Britská televízia ho pozýva do štúdia, aby porozprával o tom, ako zachránil holé životy stovkám detí, ktoré navyše ani osobne nepoznal. Moderátorka Wintona zoznamuje s vedľa sediacou pani, z ktorej sa vykľuje jedno z "tých" detí. Moderátorka sa pýta, či je v hľadisku ešte niekto, komu zachránil život. Ak áno, nech sa postaví. Vstáva celé hľadisko. Táto scéna prekračuje hranicu „bežnej kinematografie“. (18.06.2009)