Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

Příběh je to opravdu neobyčejně úžasný a dojemný, ale ani dokument nemůže čerpat jen ze skutečnosti, chce to trochu nápadů ve zpracování apod. Kdybych hodnotila jen obsah, dám plný počet, jenže za zpracování si dovolím hvězdičku strhnout. Ovšem pár silných či zajímavých záběrů tam také je, takže moc nízko taky jít nemůžu. Myslím, že čtyři hvězdičky si zaslouží, přestože ty hvězdičky patří spíše Wintonovi, než tvůrcům. (16.02.2007)

Velmi silny dokument o velmi silnem cloveku.Citlive napsany a rezirovany.Mam jen jednu drobnou pripominku- malinko rusi dotacene,hrane pasaze,ktere trochu rozmelnuji velmi silny a emocionalni zazitek z celeho filmu.Je to opravdu jeden z nejlepsich a nejsilnejsich televiznich dokumentu,ktery byl kdy natocen.Samozrejme uz proto,ze tema samotne je velmi silne.Takovehle filmy to maji v kine dost tezke,protoze divak nevidi tu pridanou hodnotu pro platno.Tady je ale ona pridana hodnota v sile nametu,takze by ji nemel divak nechat nepovsimnutu.Take myslim,ze by se mel tenhle film hrat v televizi pravidelne a porad dokola,aby lidi pochopili jeho hlavni poselstvi:"Zakladnim jevem kazde civilizace je lidska slusnost".Myslim,ze neni potreba nic dodavat a davam jasnych 90%. (26.01.2011)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Emocionálně velmi silný dokument, který dozajista zaujme každého člověka byť jen s posledními záblesky lidskosti v jeho duši. Zabývá se tak prostým tématem a přece se jeho námět zdá v konci tak všeobjímající, tak plný moudrosti a poučení. Právě tyto dvě věci jsou také ty hlavní, které by si lidé měli odnést z hodin historie, to jsou dva důvody, proč jsou dětem ve školách přednášeny dějiny lidstva. Aby se lidé poučili z dávných chyb, aby nabyli moudrosti z každého kroku do temnoty, dobré nebylo zapomenuto a staré chyby neopakovány. Film Síla lidskosti je dojímavý především proto, že co popisuje je skutečné. Můžete vymyslet mrazivou tragédii, co zasáhne srdce na pravém místě, nebo sepsat lahodný sonet pln slov o lásce a smutku, nicméně nikdy nestvoříte ten vpravdě lidsky krásný příběh, pokud jej neprožijete. Příběh Nicholase Wintona, stovek zachráněných dětí a jejich rodin je pravdivý. Divák je provázen dávnými událostmi jak podstatu vystihujícím komentářem, tak poutavým sledem obrazů a střípky archivních záběrů starých časů, takřka s pocitem jakoby se jich sám tehdy zúčastnil. Na mě nejvíce zapůsobily výpovědi lidí. To se nedá zahrát, v tom je to tak krásné. Nedivím se jaké množství ocenění tento film získal, vskutku právem. Podobných snímků, které si berou za úkol přiblížit divákovi více o hrdinství nebo lidskosti, není tolik. A právě tento má díky své „skutečnosti“ moc oslovit, zapůsobit, říci lidem, že opravdový hrdina není tou kreslenou postavou v komiksových knihách, ale může se jím stát kdokoliv z nás – s dostatkem odvahy a v krušných dobách i s prostou lidskostí. (01.11.2005)

„Základným javom civilizácie je ľudská slušnosť.“ 1938. V Československu deti parodujú Hitlerove fúzy. Ich rodičia sa pýtajú, či ten hlupák a úbožiak je naozaj schopný urobiť Židom to, čo fanaticky sľubuje vo svojej „knihe“. Ale tiež sa smejú. 1939. V Československu sa stupňuje prenasledovanie Židov Nemcom. Mladý Brit Nicholas G. Winton, navštíviaci našu krajinu namiesto pôvodne vybranej a podstatne atraktívnejšej destinácie, vidí, že deti nemajú šancu prežiť. So sekretárkou a hŕstkou dobrovoľníkov rozposiela fotky detí do celého sveta potenciálnym rodinám, ktoré by si česko-slovenské deti mohli adoptovať. Strih. Deti sa na stanici lúčia s rodičmi. Mnohí z nich si myslia, že je to len dočasné, „kým to prehrmí.“ Neprehrmí to - deti už svojich rodičov nikdy viac neuvidia, matky s otcami končia na dlážke plynových komôr, odkiaľ sú pohádzaní do masových hrobov a zahrabaní hlinou. Strih. Na stanici v Liverpoole deti vystupujú a Winton priamo pri vlaku jednotlivé deti triedi čakajúcim anglickým rodinám. V Česko-slovensku sa medzitým nemecký valec šialenstva hýbe dopredu. Svet to nechce vidieť. Winton to ale vidí a zrýchľuje byrokratické podvody, aby do Anglicka „prepašoval“ čo najviac detí. Neskoro. Prvého septembra začína Prvá Svetová vojna. Zachránené deti, je ich 669, sa z rozhlasu dozvedia, čo sa doma deje. Winton odchádza k letectvu. Viac ako dvesto detí, chystajúcich sa tiež do Anglicka, už nedokázal vyviesť z krajiny, všetky zomreli. 1945. Winton netuší, čo sa stalo so 669. zachránenými deťmi. Žil si svoj život a oni tiež. V skutočnosti sa zachránené deti rozpŕchli do celého sveta. 80. roky 20. storočia. Wintonova manželka na povale domu nachádza fascikel s povystrihovanými novinovými útržkami, s fotkami česko-slovenských detí, ich menami, ostatnými údajmi. Pýta sa, čo to má znamenať. Winton prvýkrát po 50. rokoch niekomu hovorí, čo za vojny urobil. Preňho to vlastne vôbec nebolo dôležité. Vraj by to predsa urobil každý druhý. O tom, že on bol ten prvým, nehovorí rád. 1988. Britská televízia ho pozýva do štúdia, aby porozprával o tom, ako zachránil holé životy stovkám detí, ktoré navyše ani osobne nepoznal. Moderátorka Wintona zoznamuje s vedľa sediacou pani, z ktorej sa vykľuje jedno z "tých" detí. Moderátorka sa pýta, či je v hľadisku ešte niekto, komu zachránil život. Ak áno, nech sa postaví. Vstáva celé hľadisko. Táto scéna prekračuje hranicu „bežnej kinematografie“. (18.06.2009)