Tokijští kmotři

Tokijští kmotří nebodují sice originalitou příběhu, ale jeho podáním, které je takové milé. Na to že se jedná o vánoční film jsou použity docela expresionistické výrazy. Dokonce i postavy filmu příliš období, o kterém vypráví, neodpovídají. Jsou to bezdomovci (dva muži a jedna mladá dívka, kteří se na ulici dostali vlastní vinou a třebaže se snaží vrátit se zpět do starých kolejí mají strach, že nebudou přijmuti - čemuž se nemůžeme divit) , jejichž nudný život se změní díky nalezenému miminku na skládce. Transvestit Hana se rozhodne, že se děťátka ujmou, protože je to určitě dar od boha, ale časem v něm začnou pomalu vrtat pochybnosti a rozhodne se, že najde jeho rodiče. Trojice bezdomovců se tak vydá na dobrodružnou cestu po zasněženém Tokiu, při kterém se jim změní doposavadní pohled na život a stane se nejeden zázrak. (11.12.2005)

Satoši Kon je nadějným nástupcem Mijazakiho a Takahaty. Stejně jako oni si počíná jako by anime byl docela obyčejný (hraný) film a nesnaží se s ním nakládat jako se zvláštním subžánrem. A jak je vidno, daří se mu. Stejně jako Mijazaki dokáže oslovit i euroamerické publikum. Tokyo Godfathers jsou tradičním vánočním příběhem plným čekaně nečekaných náhod a šťastných řešení neřešitelných situací. Rozehranou situací bezdomovců, jejichž život je náhle doprovázen sérií lehce zázračných událostí - připomíná Gilliemova Krále Rybáře. Tokijští kmotři se odehrávají jako symbolická paralela k vánočnímu příběhu narození Ježíše Krista. Trojice bezdomovců jako poněkud parodická verze tří králů nachází malé dítě a následně pak hledá a po mnohých ztřeštěných dobrodružstvích skutečně nachází jeho rodiče. Při tom odkrývají a řeší i své životní poměry a události, díky nimž se ocitli na ulici. Dítě jako šťastný amulet je provází zázračnou vánoční nocí, aby jim nakonec poskytlo možnost návratu do "života" a pocitu vlastní hodnoty. I zde stejně jako v předchozích Konových filmech najdeme několik fantazijních scén odehrávajících se jen v představách či ve vzpomínkách hlavních hrdinů. Oproti jim je však tento film mnohem ucelenější, pochopitelnější a „normálnější“. Mezi vánočními příběhy však rozhodně vyniká svým bláznivým kouzlem blízkým právě Gilliemově poetické linii tvorby. Tím je mi toto dílko osobně velmi blízké a sympatické. (07.06.2004)

Ač k té myšlence název svádí, nejedná se v Kmotrech o mafii (a když, tak okrajově), ale o trojici východních „mudrců“, přesněji tedy tokijských bezdomovců, přičemž Jezule nenajdou v chlévě, nýbrž v odpadcích. Příběh je to převelice tklivý se zapeklitou motanicí zápletky, naštěstí se ale nesnaží podojit naše slzné váčky přes míru — je totiž protkaný cynickým a neuctivým humorem. Neuctivě se tvůrci chovají i ke vzhledu svých postaviček, jež na klasicky krásném anime pozadí tvoří skoro reálné panoptikum, jež se svým vzhledem rozhodně nesnaží zavděčit. Zpočátku jsem byl mírně rozpačitý, ale to se srovnalo a ve finále jsem příběh bezdomovce, homouše, utečence a nalezence musel zařadit mezi ty skvělé. (19.09.2011)

Tragikomický príbeh z prostredia ulíc vianočného Tokia o trojici bezdomovcov a dieťati, ktoré im navždy zmení život. Je dobré vedieť, že si anime stále zachováva úroveň a rodí snímky s hlbšou výpovednou hodnotou, ktorú smutné osudy bezdomovcov v kombinácii s mierne šialenou komédiou istotne majú. Má to pár múch, ale tie vynahrádzajú početné srdcervúce momenty, ktoré skutočne prinútia diváka zamyslieť sa nad životom na ulici, ale aj svojim vlastným. Najlepší film tohoto rázu aký som za poslednú dobu videl. 85% (28.12.2013)

Nejkrásnější je na koukat v sále lidí, kteří jsou naladění na stejnou vlny jako vy a to je potom zážitek z filmu ještě umocněn. Jenomže to se špatně zařizuje, takže pokud se na to díváte sami, asi jsem to pro vás trochu nadhodnotila, přesto... někdy těch 5* prostě chci dát a práci Satoši Kona zbožňuju, takže... Život je jen náhoda... (14.11.2010)