I ve smrti sami

3/3 Předpokládám, že není úplně smysluplné pozastavovat se nad nedostatkem Falladových přepisů v české kotlině. Fakt, že I ve smrti sami je teprve druhým projektem od dob Ubohého pana Kufalta (1981), hovoří sám za sebe. Je to marnost nad marnost učit číst dnešní dramaturgy, režiséry a další odpovědné pracovníky v českých a světových literaturách. Raději se pozastavím nad rozkoší z dobře adaptovaného románu, kterou mi touto trilogií Dušak Klein poskytl. Ano, ten Klein, který si čte běžně ve Vachkovi, Havlíčkovi, Čapkovi, Fuksovi, Hrabalovi, Škvoreckém, pracuje s de Maupassantem, Galsworthym, Zweigem, Kafkou. Konečně došlo i na české necenzurované vydání textu, jak ho Fallada zamýšlel (nyní pod názvem Každý umírá sám), takže by bylo vhodné postavit se i k těmto pokladům televizního archivu čelem. Teze kolektivní viny, tak, jak jí byl smeten celý německý národ, byla natolik bezvýchodná, že bylo okamžitě po válce velmi prozřetelné vrátit se ke skutečnému případu stárnoucích manželů, kteří přišli v bleskové válce o syna a to jim otevřelo oči směrem k vnitřnímu exilu. Jako bychom neznali četné kreace všech těch Hlaváčových, Švehlíků, Donutilů a Křížů, ale tentokrát to bylo jako bych se s nimi setkala poprvé. Je skutečně alarmující, že stále tíž lidé jsou vlivem různých podmínek nuceni odvádět někdy podprůměrnou práci a jen výjimečně mají šanci skutečně tvořit. Dvořákův Eserlich, Rösnerův Prall, Táborského Borghausen, ale konečně i ta Stašové Klugeová, ti všichni jsou bez nadsázky skvělí. Tento triptych pracuje s ideálně rozvrstveným textem, přemýšlí o svém obsahu a nenechá nikoho na pochybách, že se máme stále co učit nejen o nás, ale i o našich sousedech, o nás dnes, o tom, co nás formovalo. (24.01.2016)

Dramatický příběh o malém hrdinství v době války. Kolaborace a udání na denním pořádku, proti kterým slušnost neměla šanci. Na můj vkus a jak známe z historie se mi chování Němců zdálo až moc schovívavé. Říct před důstojníkem SS, že pracuje pro vraha a odpověď na to, že sepíšeme protokol, se mi opravdu zdála úsměvná. Ale jinak vynikající film s výborným hereckým obsazením. (21.12.2017)

Nad obyčej pozoruhodný záměr České televize představit českému divákovi jednoho z předních autorů německého tzv. vnitřního exilu Hanse Falladu a jeho prostřednictvím současnickýma německýma očima nahlédnout do reality nacistického Německa druhé světové války přiblížil pro nás vlastně exotické prostředí. Ve výsledku lze konstatovat, že rekonstruované ovzduší připomíná československá padesátá léta pronikavě zhoršená o válečná stradání a fízlovský systém, vedle kterého byla zatracovaná StB plačtivou bezmocnou popelkou. Tragický konec titulních postav nejlépe naznačuje, jaké byly odbojové šance těch ojedinělých, kteří nebyli intoxikováni nacistickou masivní propagandou (tento osud harmonizuje např. se skutečným příběhem odbojové německé skupiny sourozenců Schollových Wei3e Rose). Vedle vynikající Kleinovy režie vynikají v širokém spektru herecké výkony všech protagonistů filmu (Hlaváčová, Švehlík, Donutil, Táborský, Dvořák ad.) včetně mimořádně zdařilého vykreslení atmosféry a prostředí démonicky působícího gestapa a zřejmě i sicherheitsdienstu (kvalitou se tyto obrazy určitě vyrovnají např. scénám sjezdu NSDAP v Norimberku ve Vávrových DNECH ZRADY). Tento současně burcující i umělecky jímající film by měl být uveden na DVD nosičích právě proto, že patří k nejzdařilejším polistopadovým počinům národní původní televizní tvorby. (26.08.2007)

Tři hvězdičky, které uděluji, jsou jednoznačně a pouze za herecké výkony, protože nic jiného a nadprůměrného tento film neposkytl. Jedna je jednoznačně za Dvořákův výkon, jeho ztvárnění esesáka bylo výborné a měl také to "štěstí", že jeho postava snad jako jediná prošla zřetelným psychologickým vývojem, což se nedá říct o ostatních. Druhá je především za Hlaváčovou, tahle herečka dokázala hrát perfektně jen očima, aniž by k tomu potřebovala více či méně slov a projevů. Celkově její postava a pojetí manželské lásky byly moc pěkné a jedním ze světlejších momentů příběhu. Třetí hvězda patří hvězdám Táborskému, Donutilovi a Švehlíkovi. Abych to shrnula - tehle film činí něčím víc pouze a právě herci, kteří měli k dispozici velmi nadupaný námět a zhostili se ho bravůrně. Jenže Klein svojí příšernou režií zabil, co mohl. Co jako chtěl točit? ví co je to nějaká dynamika nebo napětí? prozradil mu vůbec někdo, že hudba je důležitou filmovou složkou, která má být adekvátní k ději? buď ji vůbec nepoužit nebo vážné scény protknul kolotočářskými melodiemi.. Je to hrozná škoda a věřím, že kdyby se takového tématu chopil někdo jiný, dopadlo by to lépe. Takhle máme před sebou tří dílný televizní film, kde se v prvních dvou téměř nic neděje a ve třetím se toho děje moc, bez jakéhokoliv důkladného rozuzlení nebo důrazu na jednotlivé osudy. (25.07.2011)

„Taková hloupost a platit za ni životem? To nebyla hloupost, aspoň jsem zůstal slušnej. Mohl jste zůstat slušnej i bez těch lístků. Ale to by znamenalo mlčet. Mlčet a souhlasit“ Hodně silný film podle románu Hanse Fallady o lidské statečnosti. Možná to bylo od manželů Guangelových i trošku naivní si myslet, že lidé díky těm jejich lístečkům poznají pravdu. Možná vskutku platí, že „komár nemůže bojovat se slonem“. Přesto ta jejich statečnost je obdivuhodná. V silném kontrastu s onou statečností Falladův námět ukazuje i na ty, kteří jsou jakýmsi lidským dnem společnosti a kteří parazitují a vždy parazitovat budou na jakémkoliv zločineckém režimu. V osobě jednoho ze synů takovéhoto parazita (Vojta Kotek), s jeho nadějným vykročením do života těsně po skončení války, však snímek v samotném závěru přináší i jakési „světlo na konci tunelu“ a to je moc dobře. Tenhle Kleinův trojdílný televizní film ale nemá jen pěkně natočený konec. Režie se zbytečně nevyžívá v zobrazení nelidského násilí a přesto je to vše dostatečně explicitní na to, aby člověku bylo jasno, o jak šílené době film vypráví. Herecky se pak Dušanu Kleinovi podařilo si vybrat ty nejlepší z nejlepší. Možná na první pohled překvapí, že se Jana Hlaváčová ve ztvárněné manželské dvojici nepotkala se svým skutečným manželem Luďkem Munzarem. Alois Švehlík byl však ve své roli dostatečně přesvědčivý. A samotný Munzar se svým minimalistickým herectvím se asi vskutku lépe hodil na roli soudce v penzi. Povedl se i výběr záporných postav, ať už jde o Táborského „šmejda“ Borhausena nebo o Donutilova zbabělce Klugeho. (11.01.2022)