U nás v Kocourkově

Trochu upachtěno.¬         Nechtěl bych býti tahán za vlasy jako provedení tohoto snímku. Zůstává však stále dobré herectví a řada dobrých hlášek, dobrá veselohra, jíž, nemohu si pomoci, pozvedává pupkatý J. Werich, tehdy ani ne třicátník, vysokou měrou. Mnohdy jedinec podrží dílo celé tvůrčí skupiny. (Podobně zachraňující postavou je třeba V. Burian v "C. a k. polním maršálkovi"; bez jeho zvučného hlasu a rázného projevu by se pod tím dílkem otevřelo propadliště.)¬                 Když už nic jiného, stojí za to vychutnati si převlékajícího se Wericha, který před zrcadlem zpívá "Šaty dělaj člověka". Tahle scénka je na plný počet. (14.02.2011)

Typický příklad tzv. homeopatické komedie. Několik kapek dobrých vtipů je rozředěno do moře nekonečné nudy, a podobně jako homeopatické léky, ani tenhle film tím pádem nefunguje. Ale některé scény jsou velmi dobré (války - párky; návrh Františku Černému, že "tady pan přísedící by mohl dělat bílou paní nebo aspoň hučet v komíně"). (06.09.2012)

O tom, jak to dopadne, když vládu (tedy vládu v provinčním městečku, aby mě někdo nevzal za slovo) převezme vychytralý zločinec. Kocourkov je od starověku (tehdy jako Abdéry) symbolem tragikomické zaostalosti a zapšklosti občanů k novotám, a ty se rozhodne podnikavý lump v tomhle městečku, které ho má za hrdinu, vracejícího se ze šarvátek a válek do rodného města. Přitom je mezi lidmi oblíbený a vážený, jak dokládá to, že i náměstí po něm bylo pojmenováno. Napadá mě jen povzdech, ještě že Kocourkov neměl letiště... A šaty, ty rozhodně dělaj člověka, i když ti VIP třeba i ve špitále se pokoušejí, aby dík zvláštním místnostem nebylo vidět, že jim někdo odnáší z pokoje mísu... A lháři ve fraku každý věří. No, každý ne... Ten film jsem viděl mockrát a Werich, ač je to bez Voskovce, je jedinečný, snad i proto, že se nemusel o své vtipy dělit. A pak mě vždycky dostane Václav Trégl, toužící jen po tom, aby měl slavný funus... (31.07.2015)

Werich ako mladý je úplne na nespoznanie, aspoň pre mňa, keď ho poznám len z novších povojnových filmov. Táto satira na voľby, volených zástupcov ľudu alebo pochlebovačstvo bola aktuálna vtedy a je aj dnes 70 rokov od vzniku filmu. Ani po tých rokoch film nestráca šťavu, samotný Werich jej dodáva habadej. Zdržujú len niektoré melancholické pesničky, ale Werichove Šaty dělaj člověka, to sa tam mimoriadne hodilo. Keď zohľadním rok vzniku filmu a aké boli vtedy filmárske možnosti a požiadavky, jednoznačne zaokrúhlim nahor. –––– Já žiju jen proto, abych umřel. A měl krásný pohřeb. (07.02.2015)

„Pamatujte si, že lesní pych je zločin jako každý jiný!“ - „Svatá pravda. Ta flinta mě mrzí…“ - „Noo, vidíte.“ - „…takovou už neseženu.“ Zdařilá satira, ale snad ještě lepší komedie. Ryje do politiky, avšak i obecně smutných faktů („Dyť študie dnes nic nenesou. Dnes je to jedno, 2 měšťanky nebo fakulta. Hlavní je mít velkou hubu, široký lokte a umět se vohánět.“), a to dost trefně. Přitom má místo i pro klasické (a vtipné) dialogy, zábavné výstupy a prostor dostává celá řada výborně napsaných postav. Werich polykající jen švýcarské stroje vládne, ale dobří jsou i Tréglův holič čekající na pohřeb, vdavek chtivá Baldová, Plachtův labužnický pytlák, Peškův přecitlivělý doktor, či třeba Neumann toužící po své cele. Škoda hluchých míst (a nudných průvodů), celkově dávám solidní 4*. „No tak neplačte a nevěšte se kvůli Blažence, a kvůli nikomu se nemusíte věšet…ale když se chcete pověsit, tak se nevěšte na dveřích, člověče, tak du do přírody, slunce, voda, vzduch! Tam se voběsím na stromě, je tam vzduch a prostor. Více vkusu, kamaráde!“ (06.10.2019)