Krevní pouto

Jelikož jsem hodinu trpěl šnečí nudu s kuním xichtem Jacki Kerin, které jsem po celou dobu přál minimálně rozjebanou prdel, přičmež při scéně v lese už jsem skoro plesal štěstím, že se tak opravdu stane, vydrajvovanej konec už toho moc zachránit nedokázal. 70% je úlet a omyl, před kterým důrazně varuju, ale zase být extra kritickej potřebu nemám. 40% (03.03.2015)

S pečlivostí a beze spěchu postavená pyramida hrůzy. Varování v obsahu z Festivalu otrlého diváka opravdu sedí a Next of Kin nepotěší milovníky překotných hororů, kde se bubákuje v průměru co pět minut. První dvě třetiny filmu se až na drobné náznaky neděje nic děsivého. Sledujeme pro některé možná nudný, po mě pouze kapku fádní, příběh mladé ženy Lindy, která hledá své místo ve světě své zemřelé matky, představovaným zděděným domovem důchodců, a vrací se jí traumatické vzpomínky na dětství. Představitelka Lindy Jacki Kerin neoplývá půvabem klasické krásky, ale působí takovým tím vzrušujícím oduševnělým dojmem inteligentní ženy, podobně jako třeba slavnější Madeleine Stowe, kterou mi silně přípomínala. Její herecký projev navíc působil velmi přirozeně a nenuceně, a tak mi i ta první hororově méně výživná hodina uběhla v naprosté pohodě. Poslední třetina pak jistě nasytí svým pojetím, zejména naprosto úžasnou kamerou, i hrůzychtivého fajnšmekra a není třeba ji nijak rozvádět, nechte se překvapit. Pečlivě zvolená čtyřka. (26.07.2015)

Pomalé, ovšem působivé vykročení mezi slasher a gotický horor, jehož převážná část se odehrává v zlověstné budově sanatoria, kde vyplouvá na povrch staré rodinné tajemství. Námětem to samozřejmě není nic převratného, ale silnou stránkou tohoto ozploitation je zejména režijní uchopení Tonyho Williamse, jehož smysl pro budování atmosféry a vizuální vychytávky (pamětihodné zpomalené záběry a snové sekvence) ve spojení s kamerovým uměním Garyho Hansena a ráznou hudbou Klause Schulze zkrátka dokáže silně zapůsobit. Překvapil mě i herecký výkon hlavní hrdinky (Jacki Kerin), jíž jsem ke konci to běsnění a bezradnost naprosto věřil a dlouho jsem neviděl takhle autentickou hysterii (vzpomněl jsem si na klasický útěk Marilyn Burns v Texaském masakru motorovou pilou). Kvalitní zapadlý horor, který mohu doporučit. (06.01.2019)

Tak tohle je skutečně pecka! Next of Kin je skvěle vystavěný horor, který si svou atmosféru buduje hezky zvolna a přes náznaky tušené hrozby. Začátek se sice trochu táhne, postupně ale diváka vtahuje do svého přímočarého příběhu (řádný příklad toho, že v jednoduchosti je síla), který v posledních dvaceti minutách nemilosrdně nabere na otáčkách, až se nestačíte divit. Zařezaný do sedačky jsem se nedovolil pohnout a vlastně ani nadechnout. Rozlehlý dům, nález několika mrtvol, všude samá tma a tajemný vrah, co se v ní ukrývá: takhle nějak má fungovat poctivý horor. Do karet nahrává filmu zvláštní hudba a hlavně kamera, která často kouzlí a vytřískala z napětí maximum. Trochu se tu nabízí porovnání s nedávným The House of the Devil, který ale zase nesedl každému, takže tím vás nechci odradit. Next of Kin je totiž trochu ztraceným klenotem, jenž dokáže diváka odměnit intenzivním prožitkem děsu. (20.06.2011)

Kvalitní atmosférický horor, který i přes závěrečné "racionální" vysvětlení předchozích událostí spadá do oblasti filmů s tématikou strašidelných domů ala The Amityville Horror. Potěšily nápaditě ztvárněné lekačky, jako většinu ostatních i mě nadchla hudba od Klause Schulze a vychutnal jsem si i solidní využití obvyklých žánrových atributů jako jsou zničehonic se zavírající či otvírající se dveře, nenadále se z temnoty vynořující postavy a obligátní kočka. A nemohl jsem si pomoct, ale snové sekvence mi strašně připomínali Kubrickovo Osvícení... (06.02.2011)