Paríž, Texas

Jsou filmy, jejichž skutečná síla vynikne na velkém plátně. A po prvotní domácí projekci před několika lety, se mi podařilo zhlédnout Paříž, Texas v kinosále. A za tu neopakovatelnou atmosféru, nezapomenutelné záběry a hravost pánů Wenderse s Mullerem a brilantní herecké výkony hlavní pětice, tu pátou s radostí přídávám. Amerika jak ji miluju, drsná, krásná a hlavně bez příkras. Mňam. (09.10.2015)

V jednoduchosti je síla. Příběh začíná tak tajuplně (Kdo je ten neznámý muž? Proč mlčí? Co se mu stalo?) a Win Wenders potvrzuje, že zná dokonale scenáristické řemeslo a postupné dávkování informací a emocí. K tomu přidává svůj „zasněný“ pohled, jaký se mi líbil v Nebi nad Berlínem, trošku si sem tam vypůjčí něco od Lynche, a přitom stále dodržuje filmařské principy, které ještě povyšuje - naprosto dokonalá scéna, kdy Travisům obličej v kabince překryje ten Janin, ale také třeba drobné detaily, jako že syn udělá stejný pohyb prohrábnutí vlasů rukama jako Jane a dokonce mají oba na sobě stejné oblečení stejné barvy. A když jsme v Texasu, kurnik, začne nejen znít country hudba, ale dokonce i celé to Travisovo vyprávění v kabince má schéma country písniček, kde nejde o hudbu, ale vyprávěný příběh (viz třeba u nás dívka s vlasem medovým - tu písničku mimochodem, protože má mystično rád, bych doporučil synovi, až to tady bude číst). Wenders si pohrává i se symbolismem - někdy nejsou lidé schopni si věci říct z očí do očí, ale je mezi nimi „zástěna“, zde ve fyzické, skutečné podobě. K tomu skvělá kamera, která se akčně netřepe, ale dokáže velmi působivě zarámovat obraz. Příběh sám je uvěřitelný, velmi dobře zahraný, postavy jsou životné, promyšlené, mají svou hloubku charakterů, celý příběh dává smysl (včetně pěšího putování, což by bylo na delší rozbor, ale Pavel Juráček nebo Miroslav Macháček také milovali dlouhé pochody - ono to člověku tak nějak utříbí myšlenky a pohled na život.) A dokonce je v konci zrnko naděje, protože ještě pořád, nezapomínejme, je tu ten pozemek v Paříži, Texasu. (07.12.2019)

Silný príbeh o žiarlivosti, vine, odpustení, opustenosti a hľadaní samého seba. Zo snímku sála veľmi podivná aura, ktorá aj napriek pomerne dlhej stopáži a miestami až slimačieho tempa nedovoľuje odtrhnúť oči od obrazovky. Určite má v tom prsty aj úžasná kamera, ale je tu ešte niečo, niečo čo sa len ťažko definuje a to niečo dokáže vypáliť nezmazateľnú značku do takmer každého diváka. Koniec bol nádherný, emotívny a ako vystrihnutý zo života. Tak nejako som si predstavoval, že by to malo skončiť. Môžem len odporučiť. 85/100 (06.09.2015)

Od Wenderse znám působivější filmy, ta moje čtvrtá hvězda je spíš z nostalgie za návštěvami filmových klubů v časech mého kinematografického dospívání, kdy mi podobné kousky přišly bezedně hluboké, hustě atmosférické, vysoce poetické, téměř esoterické... Ale dneska už jsem střízlivější a vidím to tak, že začátek je tajuplný a slibující, střed středoproudový a rozvláčný, závěr (kabinková scéna) i přes svůj nepříliš důvěryhodný pathos příjemně melancholický. A celkově mi film nepřijde už tak bezedně hluboký, ale i sem tam trochu mělký. Každopádně má příjemný hudební doprovod a Aurore Clément má ten nejkouzelnější francouzský přízvuk, jaký si umím představit. (31.07.2014)

Pomalé a poetické. Harry Dean Stanton je v postave Travisa perfektný. Film uteká veľmi pomaly, bez výraznejšej dramatickej scény. Stavia na emóciach, ktoré sa neukazujú hneď a explicitne, ale ktorých prítomnosť vieme vytušiť vo väčšine scén. Film je pútavým skĺbením filmových obrazov a až divadelných dialógov( veď Sam Shepard) v dokonalej symbióze medzi týmito dvoma umeleckými druhmi. Wenders je režisér, ktorý skúma, ktorý experimentuje, posúva hranice svojich výrazových prostriedkov a možností krajiny z ktorej vzišiel a pripojil sa filmami ako Nebo nad Berlínom a týmto krásnym kúskom k filmárskej špičke s vlastným rukopisom a vlastnou poetikou. Finále s Nastassjou je tak čarosmutné, až to vháňa slzy do očí. Krásny film. (17.09.2017)