Lovec jeleňov

Existuje mnoho fenomenálních filmů z období 2. světové války, najde se jich z období 1. světové války, mnoho skvělých válečných filmů ovšem vychází i z Války ve Vietnamu. Stačí si vzpomenout na Apokalypsu Francise Forda Coppoly, Olověnou vestu Stanleyho Kubricka, Narozen 4. července Olivera Stonea (u něhož se pochopitelně ani vyloženě nesmí zapomínat na jeho Četu), každý kdo to s filmem myslí vážně by si měl při výčtu filmů z tohoto válečného období vzpomenout především na Lovce jelenů. Michael Cimino daroval v roce 1978 světu jeden z emocionálně nejsilnějších filmů všech dob, který si právem došel pro Oscara za nejlepší film, zlatého plešouna tehdy dostal i právě Cimino za režii a i když se Robert De Niro Meryl Streep tehdy museli spokojit jen s nominacemi, Christopher Walken si tehdy krom ceny za nejlepšího herce ve vedlejší roli mohl založit zázemí pro fakt, že jde o herce, kterého se vyplatí sledovat. Jenomže na Lovce jelenů se nevyplatí vzpomínat jen díky památce Johna Cazalea a faktu, že se pravidelně umísťuje na seznamu těch nejlepších filmů všech dob. Patří na něj totiž zcela právem. Lovec jelenů při vzpomínání na rok 1978 vyvolá pocit, že tehdy tříhodinové filmy nebyli jen omylem neschopných dramaturgů, ale měli svůj účel, kdy si většina z nich dokázala svou délku obhájit zhruba tak stejně jako právě Lovec jelenů. Především i proto, že pro rozklad charakterů ovlivněné právě válkou je potřeba mnoho času. Představit hlavní hrdiny v jejich přirozeném prostředí, následně je z něj vytrhnout a donutit je přehodnotit ideály o americkém patriotismu při setkání s realitou a následně sledovat, jak se dokážou s velmi nepříjemnou fyzickou i psychickou zkušeností vyrovnat. Nic už poté není jako dřív, málokdo se po tak traumatické události dokáže vrátit k normálnímu životu. Přežití se rázem nejeví jako to nejpříjemnější řešení, dochází k sebedestrukcím i nevyhnutelným následkům post-traumatického stresu. I to s člověkem dokáže vykonat setkání s peklem v tváří v tvář. Jakmile dojde ke startu druhého aktu a přesunu z poměrně klidného života v Západní Pensylvánii do hořících džunglí Vietnamu, působí to jako přesně ta horká sprcha, která totálně změní atmosféru filmu, ani start plný výbuchů, paleb ze samopalů a aktivního plamenometu nedokáže diváka tak úplně připravit na to, co Cimino naservíruje o pár minut později. Něco vedle čeho působí smrt v bitvě jako ta lepší varianta. Vojáci Vietcongu se totiž pokouší americké vojáky připravit o něco víc než o jejich pouhý život, konkrétně o jejich duše a racionální sebeúctu. Lovec jelenů do jisté míry vlastně není válečným filmem v pravém slova smyslu, Válku ve Vietnamu víceméně využívá k velmi nepříjemné psychologické studii, což je utvrzené i ve faktu, že jde o jeden z nejnepříjemnějších a nejmrazivějších filmů, který v historii kinematografie vznikl. A přesto se k němu rád divák jednou za čas rád vrátí, protože i přes sebevětší psychologickou zátěž (vynikající film se pozná i podle toho, že se dokáže divákovi zarýt pod kůži) je prostě dokonalý i pod povrchem audiovizuálně nablyštěného brnění. Rozhodně tak zamrzí, že jde o jediný výrazný projekt v kariéře scenáristy Derica Washburna, protože si Lovec jelenů s odstupem času rozhodně zaslouží umístění na seznamu nejlepších scénářů všech dob (na Oscarech ovšem prohrál se scénářem k Návratu domů Hala Ashbyho). Svádí k tomu poslouchat každý libovolný dialog, ponořovat se do výrazné charakterní změny postav a především tento scénář skutečně nemá hluchá místa. Lovec jelenů ovšem měl své trumfy i v geniálním castingu, kde se dokázal opět skvěle předvést i John Cazale, který bohužel ještě před premiérou filmu podlehl rakovině plic. Hvězda prvních dvou Kmotrů a Rozhovoru Francise Forda Coppoly a Psího odpoledne Sidneyho Lumeta se ovšem se svou předčasně ukončenou hereckou kariérou nemohla rozloučit lépe. Opomenout se pochopitelně nesmí ani Meryl Streep a John Savage, Lovec jelenů ovšem primárně stojí na výkonech Roberta De Nira a Christophera Walkena. De Niro si jen tehdy mohl po Špinavých ulicích, druhém Kmotrovi a Taxikářovi potvrdit status herce, se kterým se musí počítat a kdy je jeho snaha ponořit se do postavy někdy až děsivá. Christopher Walken ovšem dokázal s De Nirem držet krok a v osudovém finále být ještě přeci jen krapet výraznější. Právem Oscarem oceněný Walken se poté naštěstí nestal hercem jedné role, primárně se na něj ovšem přeci jen bude po letech vzpomínat především jako na Nikanora Chevotareviche. Lovec jelenů se ovšem především velmi těžce analyzuje z jednoho velmi podstatného důvodu - tenhle film se totiž musí vidět, aby si divák dokázal na vlastní oči a uši užít tak silný, nepříjemný a specifický zážitek. A navíc jde o jeden z těch univerzálních případů, kdy poznatky nejrůznějších rýpalů jsou vyloženým hnidopištvím. Tak významný film daroval v roce 1978 Michael Cimino světu.... (04.09.2022) (menej) (viac)