Insomnia

nejprve vysvětlím vlastní polohu, protože jde o potřebný kontext. prvně jsem viděl tento norský originál a přitom se těšil na Nolanův film. zjištění, že jde o jiný film téhož jména následovalo zklamání. po pár měsících jsem dostal příležitost zhlédnout Nolanovu slavnou Insomnii a po pár minutách od začátku, kdy už bylo naprosto zjevné, že jde o remake předchozího a já tudíž přicházím o všechna překvapení, jaká příběh snad mohl nabídnout, přišlo zklamání druhé. upřímně, ani původní Insomnie mě vůbec nenadchla, ale po zhlédnutí Nolanovy průměrné zbytečnosti jsem v ní některé filmové půvaby nemohl neobjevit. /// příběh je o ztrátě sebe sama ve spleti vlastních lží. policista zfalšuje důkaz, aby ochránil sám sebe před možnostmi dvojího výkladu toho, co bylo jen tragickou nehodou. zatímco původní film klade důraz na postupné vrstvení lží a pomalý a nenávratný propad pod úroveň vlastního svědomí, remake se v duchu přístupnosti filmu komukoliv pokouší tento motiv maximálně zjednodušit, jedna chyba, jedna lež, jeden následek. zatímco originál velmi znepokojivě představuje šablony 'klaďas' a 'záporák' vpravdě jako pouhé nálepky, které nejenže nemusí odpovídat skutečnému stavu, ale mohou označovat dokonce i zdánlivý protiklad, remake tuto působivou cézuru nahrazuje pouhou nicotnou relativizací skrze svědomí zpytujícího a nespavostí trpícího vyšetřovatele. mimochodem, Al Pacino v této roli podal více než slušný výkon, což je jeden z mála kladů, které bych Nolanovu remaku přiznal. oproti němu je Stellan Skarsgård amorálnější, hlouběji přesvědčený, že účel světí prostředek, je to mrákotná stvůra, budící ten dojem, že sama dávno zapomněla účel svého povolání. zato Al Pacinova postava je tragická pro vědomí svého morálního selhání, pro plné uvědomění si svého svědomí a pro chápání úlohy policisty ve společnosti právě tak jako zrádných úskalí této práce. Al Pacinův vyšetřovatel, ač se mu to nedaří, touží být ve své práci lepší, je hnán snahou po sebezdokonalení (pozitivní příklad divákovi), které odporuje jeho psychologický rozklad. to úsměvné americké moralizování bych snad i přehlédl, kdyby tak drze neprotiřečilo pravému duchu přejatého příběhu o rozdílu podstat povahy dobra a zla v realitě a v obecném povědomí. morální úpadek "hrdiny" je totiž ještě více převážen pochopitelností činu "antihrdiny", která se ukáže být bolestivě zřejmá, když se svému protivníku ve vší upřímnosti přizná a ten paradoxně zrůdný čin ve vší jeho ne/přirozenosti popíše. další vážný problém vidím při porovnání závěrů obou filmů, kde v remaku dochází k vykoupení smrtí a předání "poselství" hloupému divákovi v podobě rady: "držte se vždy vlastního svědomí", pak v originále celou tu elegii odvane vítr, stopy zahladí příliv a mnohem varovnější demonstrací svědomí je skutečnost, že by bylo jedinou doménou ozvěn tragických událostí a hrdina by s nimi sám musel do smrti přežívat, kdyby ovšem takové svědomí měl. (18.01.2011)

Tam, kde Nolanova verze dominovala zjevně vyšším rozpočtem a vytříbenější režií nabízí norský originál pouze lehce nadprůměrné řemeslné provedení a pár výtvarně pěkně odvedených scén. Tak, kde si Nolan hojně vypomáhal všemožnými technickými vějičkami, působí norský originál hodně uměřeně. Přesto je z mého pohledu lepší, protože narozdíl od hollywoodské morálky nabízí seversky neučesanou zkazku o psychicky labilním detektivovi, který nedojde k žádnému vyššímu právu a celým příběhem propluje jako nevyspalá kreatura, která hraje jen a jen na sebe. Žádný řád, žádný zločin a trest. Všimněte si do očí bijících rozdílů ve scéně se psem a s výslechem kamarádky zavražděné, tam nejlépe vyniká rozdíl mravného amerického vidění a severské drsné školy. Skarsgård je úžasným prototypem hrubého a vnitřně hnusného zástupce práva, proti němuž vrah vyhlíží jako vyrovnaná a harmonická bytost. Škoda jen, že narozdíl od Williamsova mordýře je norská verze trochu nevýrazná a vzájemné dialogy s detektivem nemají patřičné pnutí. Ale vzato do důsledku mi kombinace norské přírody a psychické trosky v rouše zástupce práva velice sedla a užil jsem si jí víc než americkou verzi. A to navzdory faktu, že technicky se Norové s Nolanovou brilancí jen sotva mohou meřit... (04.02.2008)

Daleko hlubší psychologická linka než předvedl následně Nolan ve své Insomnii - až deprese z toho jak policajt-vrah měl vnitřně neskutečně blízko k vrahu-spisovateli. A také jako obvykle životnější konec - policajt není za svůj poklesek potrestán osudem. Americká verze byla naproti tomu "údernější". (21.01.2017)

Popravdě mě nějak zvlášť neokouzlil ani americko-kanadský remake, který jsem před lety viděl jako první. Už tehdy jsem s tím příběhem měl problémy a tady tomu bohužel nebylo jinak. Normálně mám skandinávskou tvorbu velmi rád, některé jejich krimi thrillery nebo i horory patří mezi nadprůměrné záležitosti, ovšem tato hodně průměrná kriminálka mezi ně nepatří a nikdy patřit nebude. Tempo příběhu bylo místy dost uspávající – doslova mě pálili oči stejně jako hlavního hrdinu a bojoval jsem se spánkem. Našlo se tu několik povedených scén (pasáží), které měly slušnou atmosféru a herecké výkony taky nebyli špatné, pár nahých děvčat ani to ovšem film jako celek nezachránilo od zcela průměrného ohodnocení. Viděl jsem mnohem -mnohem lepší skandinávské krimi dramata/thrillery než je Insomnie. (23.02.2022)

Nolanovu Insomnii jsem viděl asi třikrát a moc se mi líbila. Proto jsem se dlouho nemohl dokopat k originálu. Ač jsem nepochyboval o jeho kvalitách, tak jsem měl prostě strach, že příběh bude stejný a bude mě nudit. Nestalo se. Děj sice v základních rysech stejný byl, ale v mnoha důležitých místech se oba snímky liší, takže závěr mě trochu překvapil. Norská Insomnie je samozřejmě mnohem syrovější, depresivnější, temnější a méně barevná než ta americká. Postava detektiva i vraha se taky v mnoha ohledech liší. Doporučuji obě verze. (14.09.2016)