Utajený

Monotónnost a jednoduchost - tahle dvě slova měl kameraman ve svém pracovním rozvrhu podtržena červeně. Přispívá to kvalitám filmu, který šikovně a naoko chladně poukazuje na dávné hříchy člověka, respektive na situace, jaké mohou nastat, pokud takové činy někdo po čase vytáhne na povrch. Georges ony situace zrovna zažívá a čím blíže jsme k závěru, tím méně jsme si jisti, nakolik s ním můžeme sympatizovat. Ve vzduchu permanentně visí cosi nezodpovězeného a nikdo vám nepotvrdí, zda jde vážně o takovou maličkost, jak ji prezentuje Georges, nebo o pouhou hru kdysi ublíženého chlapce. Nevíme nic. Sledujeme odcizování, nedůvěru a uzavřenost, vkrádající se do jedné spokojené rodiny a přemýšlíme, jak moc je potřeba ke zničení vztahů, k odhalení jejich slabin, ke zničujícímu strachu z nejistoty... (03.09.2008)

nechcem nikomu nič vnucovať, nechcem nikoho urážať ani šokovať a nechcem sa tváriť, že som úplne a dokonale pochopil všetko a zodpovedal si uspokojivo na všetky otázky, ktoré mi Hanekeho film Utajený ponúkol . . . ale rozhodne som ochotný pevne si stáť za tvrdením, že "Caché" Michaela Hanekeho je GENIÁLNY film, plný nepokoja, podpovrchového napätia, veľkého tajomstva, vyšperkovanej a do dokonaleosti dotiahnutej dramaturgie a spôsobu vedenia divákovej pozornosti a rozprávania príbehu, otázok, jedného veľkého šoku, dokonalej réžijnej a scenáristiekcj práce a nemilosrdne civilnýých Binoche s Auteuilom; Skvelé, ja "smekám"; (15.04.2008)

Název Utajený je velmi výstižný, resp. "Utajená". A druhé slovo do skládačky je "pointa". Konec jsem totiž opravdu nepobral. Caché chvíli jakoby kopíruje Lost Highway bez Lynchových úchyláren, naopak, tísnivá atmosféra a tajemno nabádá diváka k tomu, aby čekal něco důmyslnějšího než sled nesouvislých scén a obrazů, jenže to by nebyl Haneke, aby film nějak "neovzláštnil" (v tomto případě to znamená debilně neukončil). Fakt, že do svého díla vložil jednu drsnější scénu a pak nechal diváka bez konce, aby mu (pokolikáté už?) dal možnost přetvořit ve své fantazii režisérův kousek k dokonalosti, film akorát tak shodil. A já už toho začínám mít dost, protože tohle je můj 7. zhlédnutý Hanekeho film a pan Tvůrce se už nám nějak moc opakuje. Jinak snímek nebyl vůbec špatný, obsazení Daniela Auteuila a Juliette Binoche bylo sázkou na jistotu, autentický způsob natáčení diváka dokázal dobře přenést do kůže hlavních hrdinů (jen jsem si několikrát během filmu posteskl nad absencí hudby) a vše mohlo být dotaženo ke kvalitnímu celku nebýt již zmíněné (ne)pointy se kterou dílo stojí a zároveň padá. (22.08.2011)

SPOILERY. Snímek začíná dost podobnou zápletkou jako Lynchova "Lost Highway" a jak se ukáže, jedná se taktéž o - byť hodně odlišný a zcela jinými prostředky vyprávěný - filmový rébus, jehož řešení si divák nakonec musí najít sám. Chybějící pointa ani pomalé tempo vyprávění mi nevadily, ale výchozí situace - jakási pomsta za dětské "provinění" po více než čtyřiceti letech - mi připadá banální a vycucaná z prstu. Ústřední postavy mi také nebyly příliš sympatické - George svým přehnaným tajnůstkářstvím vůči nejbližším, jeho manželka zase neustálou podrážděností na pokraji histerie. Jejich představitelé naštěstí hrají - jak je u nich zvykem - opravdu výborně, líbilo se mi propojení děje filmu s aktuální společenskou situací a přiznávám, že scéna sebevraždy patří k těm, které diváka skutečně posadí na zadek. Celkem vzato dobrý snímek - 3,5*, zaokrouhleno dolů za zmiňovanou motivaci "pana X", které já prostě nevěřím. (17.11.2009)

Vynikající psychologické drama, skvěle zahrané a napínavé doufám nejen pro ty, kteří nemusí mít vše polopatisticky podané jak na zlatém podnose. Neřekl bych, že jde o "divácky náročnější intošinu", děj je vyprávěn srozumitelně, bez matoucích momentů a hluchých míst, s jednou brutálně překvapivou scénou, kdy divákovi spadne čelist. I vyjádření se autora k složité rasové problematice dnešní Francie je z filmu trochu cítit (scéna s černochem na kole, problém alžírských imigrantů). A překvapivě otevřený konec, s dlouhým záběrem na diskuzi Majidova syna s Pierrotem, pak přímo vybízí k několika výkladům a přestože se někdo může cítit, že byl o něco ochuzen, já se zlobit nebudu. Ta nedořečenost je totiž někdy tak sexy :o) PS: Při několikaminutovém zjevení se legendy francouzského filmu Annie Girardot jsem zamáčkl nostalgickou slzu. (29.06.2006)