Lístek do památníku

Jako ten film mám rád, Högera taky, některé dialogy jsou zvláštně nostalgické, ale celkově mi tam pár věcí vadí, a právě proto nemůžu dát víc. V podstatě se nedozvíme nic o charakteru Högerovy postavy - mám mu věřit jeho velkou lásku, na kterou celý život myslel, nebo byl vážně jen don Juan? A proč čekal tak dlouho a nepokusil se o setkání dřív? O postavě Blanky Waleské (na které je zde mimochodem skutečně znát, že měla raději ženy, než muže, nic proti, ale na jejím hereckém výkonu vůči Högerovi je toho mnoho odtažitého na bývalé milence) se rovněž dozvíme jen nezbytné minimum. Velmi se v prostřední části řeší vztah bratra a sestry a její pečovatelství, což mi trochu připomnělo Teorii tygra, ale v tomto TV filmu nakonec i přes dlouhý rozhovor a hádku opět zůstane spousta věcí viset ve vzduchu a nedořečena. Role toho kluka je mi pak už úplnou záhadou. Hezky jsou využity lokace Písku, to jo. Dokonce v náznacích je znát, oč autorům asi šlo (věčný mladík, věčná láska, nic nezaniká, jsme takoví, jak se cítíme, jsme určité spojené duše apod.), ale celkově mi to přijde nedořečené a nevyužité. (13.10.2016)

Tenhle příběh o lásce a nádherných vzpomínách na ni je hereckým koncertem Karla Högera a Blanky Waleské a nezůstává pozadu ani Stella Zázvorková. Je to krásně sentimentální příběh dvou lidí, kteří se měli velmi rádi, ale bohužel jim nebylo souzeno spolu zestárnout a těšit se z vnoučat. Prožili spolu znovu onen krásný letní den jako před moha lety, ale každý už je jinde. Uteklo příliš mnoho vody. Čas nelze vrátit zpět. Ne nadarmo se říká, že vzpomínky jsou jediným rájem, z něhož nemůžeme být vyhnáni. Film má v sobě velmi pozitivní náboj, který divákovi zaleze pod kůži a chvilku tam zaúřaduje. (05.10.2016)

Nu vzhledem k tomu, že jsem před nedávnem viděl o patnáct let starší Ošklivou slečnu a o čtyři roky starší Romeo a Julie na konci listopadu, kteréžto pro mě obojí pětihvězdičkové záležitosti, byl jsem z tohoto počinu dost zklamaný. Karel je pořád skvělý, leč Waleská holt není Medřická že... Tahle paní mi vždycky ve všem přišla taková nějaká nemastná, neslaná. Takže jako femme fatale, do které je hlavní postava zamilována 50 let mi zrovna moc neseděla. Takže jaksi nevhodný kásting poslal celý film tak nějak do kopru. A příšerná Zázvorková na zabití to jen dodělala. Asi jsem si až tady definitivně uvědomil, že mi jako herečka skoro všude lezla na nervy. (19.01.2024)

Letní cerhenické kino. Myslel jsem, že půjde o zcela vážné melodrama, takže mě překvapilo, že Lístek do památníku je velice vtipný – teda místama, jak se říká v Big Lebowském. Film má trochu šrámkovskou atmosféru, nejen díky Písku, což jsem zjistil až zpětně, ale i díky motivu tajemného splavu, který chce najít Högerova postava a v jednu chvíli i jeho hystericky opatrovnická sestra uvalující na věci minulosti a lásky přísné embargo. Jako by to byl Šrámkův stříbrný vítr, závan mládí a nadějí… Herci jsou samozřejmě výborní, jen jsem musel myslet na to, že Karel Höger občas hovoří stejným „bodrým“ tónem, jakým namlouval kocoura Mikeše. (16.09.2018)

Zastav se, člověče zbloudilý, a poděkuj životu. Tvá cesta pořád ještě vede dál. Rčení, v němž se praví, že stár je člověk natolik, nakolik se sám cítí, jako by v případě Bětušky a Františka nacházelo svou pravou podstatu. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, kteří kdysi prožili velkou a vpravdě životní lásku, se zdá být ve skutečnosti mnohem uvěřitelnějším, než kterýkoli jiný osud tehdejšího nebo současného života. Příjezdem titulního hrdiny jakoby se malé okresní městečko, nemilosrdně zdevastované časem i socialistickou průmyslovou konjunkturou, doopravdy vracelo do dvacátých let minulého století. Úvodní rozčarování a vystřízlivění je vzápětí "zapomenuto" a nahrazeno jakousi symbolickou projížďkou do minulosti. Pomíjivost mládí, z kterého nezbylo víc než několik hřejivých vzpomínek, je náhle v závěru definována racionální deziluzí, kdy je oběma protagonistům jasné, že žádné příště už nikdy nebude. Ve Františkově odhodlaném zvolání Já se vrátím! je vlastně obsaženo rozloučení s bývalou láskou, s mladostí, s životem i se svobodou. Není jistě náhodou, ani překvapením, že autorem tohoto neobyčejně zdařilého dramatického díla byl Jiří Hubač, jeden z nejlepších českých scénáristů, kterému úděl a hodnoty podzimu lidského života doslova učarovaly, jak ostatně napovídá jeho další tvorba. Pro Karla Högera i Blanku Waleskou, jimž normalizační kinematografie upřela možnost zužitkovat jejich vyzrálé herecké umění, to byla doslova životní příležitost, kterou dokázali beze zbytku využít. Osudovost, mísící se s podivně tajuplným romantismem dvou zestárlých milenců, je natolik silná, aby se stala živoucím dokladem lidské pošetilosti. Opomenout v rámci tohoto mistrovského filmu nelze ani vynikající Stellu Zázvorkovou v roli uštěpačné Kláry, ženy, která obětovala celý svůj život pro druhé a teď se nedokáže smířit s tím, že je všem jen na obtíž. Tento lyrický a možná i lehce sentimentální výlet do mládí si připomínám opravdu rád. Zatím pokaždé, také zásluhou Srnkovy úvodní melodie, se mu podařilo rozeznít tu správnou strunu v lidském srdci. (16.06.2009)