Dvouproudá asfaltka

Spolu s VANISHING POINT druhý kultovní ’71 film o cestě, tentokrát v "souboji" hned dvou aut, s podobně volným dějem a větším množstvím postav. Ale ani dvě máničky a hippie vandrácká holka nebyli schopní kompenzovat charisma Barry Newmana (lepší jen zamindrákovaný páprda v podání Oatese), stejně jako to bylo slabší i po všech dalších stránkách, s finále bez nějakého pořádnějšího dojmu, a nevynikl ani soundtrack. Tak sice příjemný lokace a zvuk motorů, ale za mě jen suchý studijní doplnění spíše než nějaký opravdový prožitek. "The whole idea of the road, of going from one place to another, is essentially American." (17.03.2017)

Velmi silný dílo, který se zdá bejt o ničem, ale je krásným a výstižným portrétem Ameriky střízlivějící z opojení létem lásky. A hlavně, zcela vás vtáhne do pocitu cesty, do pocitu bejt na cestě, jejímž cílem je bejt ve věčným tichu nad cestou. Alespoň tak mi to přišlo po závěru filmu, tak jsem pochopil ten uplnej závěr, nevim sice, jestli to takhle autor myslel, možná. Neni to lehkej film, ale cesta je nádherná...O hloubce filmu svědčí třeba i to, že v něm vůbec nejsou drogy, celkem typickej a v některých případech trochu lacinej úkaz filmů z týhle doby a tohoto tématu. Drogy i všechno jinýho by totiž narušovaly tu čistou atmosféru, která filmu vládne. A zvláštním způsobem jde o lidi, který se filmem mihnou (hlavně stopaři u G.T.O.) a se kterýma jsme nějak nucený soucítit. Prostě Hellman vytvořil dílo až duchovních rozměrů. Hlavní role ztvárnily James Taylor (folkař) a Dennis Wilson (z Beach Boys), jejich filmová jediná a nutno říct, že zcela přirozená role. Warren Oates byl asi jedinej profík a jeho postava je dobře ulítlá a asi hodně nešťastná, ale to se prostě nedovíme, což je nejspíš jeden ze záměrů filmu, nebejt moc konkrétní. A Laurie Bird, hrající dívku jsoucí jak míč na vodě, krásnou a tajemnou, byla sama taky tajemstvím, v době filmu jí bylo 18, pak byla přítelkyní Arta Garfunkela, ještě hrála v pár filmech, úspěšně fotila a v asi 25 letech si vzala v Artově bytě život. Dost smutný a souznící s její postavou. Ano, Two-lane Blacktop nezáří štěstím, ale vyvolává touhu podívat se do sebe a ptát se. (15.02.2008)

Jak už jsem psal k filmu Vanishing point- je to všechno především o svobodě. Ta ovšem nese taky svá úskalí- holky jsou tak svobodný, že člověku utečou v první hospodě, kde zastavíte na snídani- kdekoli vás může zmlátit či zabít nějakej "míň svobodnej" venkovan- jste na cestě hodně času sami. To ale naši chlapci ve filmu, milovníci velkých motorů, zatím neřeší- jedou si vesele od závodu k závodu a živí je vítězství jejich stroje. Na cestě potkají chlápka co je na tom stejně, jen je v autě sám. No a do toho se jim zamotá jedna holka-stopařka, co má v hlavě guláš. A už je toho dost na film. Dneska by rejžu se scénáristou vykopli ze studia vysokým obloukem, kdyby s něčím takovým přišel. Tenkrát to naštěstí vzniklo, bo byla hippies nostalgie. Milovníci světa motorů si mohou přidat hvězdičku navíc...60% (31.08.2013)

Road movie, kde se odehrávají některé zajímavé scény, ale stejně tak road movie, které vás může nechat naprosto klidnými. Já se asi budu řadit spíš k té druhé skupině, protože mnoho emocí ve mně snímek skutečně nevyloudil. Přímo jsem se nenudil, ale velikost jsem v tomhle díle prostě neviděl. A možná nikdy neuvidím. (18.08.2015)

Vanishing point i Dvouproudá asfaltka by se daly hodit do jednoho pytle. Skutečně daly? Jak je teda možné, že první mě vcucnul a druhý opakovaně odmítal vpustit byť na jeden prstíček? Tady bude hodně záležet na rozpoložení, ale z mnou nabízené škály nálad se nenašla taková, která by se nesápala jen po dvou pěkných chlápcích, co JEDOU. Zatím dávám k ledu a ... někdy příště. (14.06.2008)