Noc rozhodnutí

Se samotnou televizní hrou nemám nejmenší problém, je to silná dramatická látka s kvalitním scénářem, skvělým obsazením, výbornými hereckými výkony. Autor má pochopitelně právo na uměleckou interpretaci historických událostí, ani on, ani diváci onoho osudného března v Berlíně nebyli. Hře pochopitelně pomáhá i fakt, že pro Rudolfa Hrušínského to byla poslední role, takže jde svého druhu o pietní záležitost. Mám spíš problém s komentáři ostatních uživatelů, resp. jejich politicko-historickými závěry. Pokud byl Emil Hácha něčí obětí, pak především svých vlastních politických názorů a osobnostního profilu. Emil Hácha byl bezpochyby vzdělaný intelektuál se smyslem pro umění a literaturu, ale zároveň i konzervativně autoritářský byrokrat, který duchovně ustrnul někde v druhé polovině 19. století, konzervativní austroslavista, odpůrce liberární demokracie a demokratického liberárně-ldemokratického proudu, který v české společnosti představovali např. Masaryk, Beneš, Peroutka nebo Čapek. Byl to jednoduše stoupenec privilegovaného kastovnictví, tradičních hodnot, pořádků a státních celků. K Československé republice měl vyloženě vlažný vztah a jejího zániku vlastně ani výrazně nelitoval. Stýskalo se mu po starém dobrém Rakousku-Uhersku se silným vlivem katolické církve. Jako typický konzervativec obdivoval autority všeho druhu, takže oddaně sloužil Masarykovi i Benešovi, stejně jako oddaně sloužil nacistům a jak by oddaně sloužil komunikoliv jinému. Ještě za okupace se chodil poklonit k Masarykovu hrobu, ale nikoliv proto, že by souhlasil s jeho politickými názory nebo z protestu, ale jednoduše právě proto, že Masaryk představoval svého druhu nezpochybnitelnou autoritu. Je příznačné, že ve 30. letech udržoval Hácha velmi blízké vztahy s řadou prominentních nacistických právníků, býval mj. hostem říšského ministra W. Funka. A ani v nejmenším mu nevadilo, že tito lidé jsou oporou nacistického totalitarismu. Hácha sice nikdy nebyl fašista, ale patřil přesně k těm politickým kruhům klasické konzervativní pravice, které přivedly v Itálii i v Německu fašisty k moci. Hácha se stal prezidentem jedině díky podpoře, kterou měl v Německu, díky dominantnímu vlivu Německa v období 2. republiky to byla právě německá vláda, která fakticky o obsazení postu českého prezidenta rozhodla. Hitler dal Háchovi přednost i přes pronacisticky smýšlejícím Františkem Chvalkovským, který mimochodem byl oním ministrem zahraným Františkem Němcem v televizní hře. Hitler Háchou opovrhoval a považoval ho ze bezpáteřního úředníka, který zajistí bezproblémový chod protektorátu. A to se taky stalo. Hácha bezpochyby kolaborant byl, představoval aktivistický proněmecký živel, žil v představě, že vstřícností a loyalitou k Německu bude český národ odměněný slušným zacházením. Od roku 1942 postupně Háchu vyřazovala z politického života těžká nemoc, ale to nic nemění na jeho trapné roli v protektorátní éře. Sám se nikdy vlastně politikem necítil, byl a zůstal úředníkem, zvolení do úřadu prezidenta chápal jako úřednické vyznamenání při odchodu do výslužby. Jako právní byrokrat úzkostlivě a mechanicky dodržoval právní formy, a to i za situace, kdy se právo stálo politickým instrumentem totalitní moci... Celkový dojem z televizní hry: 80 %. (17.04.2009) (menej) (viac)