Andrew, člen našej rodiny

Měl jsem tenhle film rád už poprvé, když jsem ho před několika lety viděl, a nic se na tom nezměnilo i po letech. Ten příběh je hodně zjednodušován a velké skoky vedou k tomu, že některé emotivní scény nevyznívají tak dobře, anebo naopak vyznívají moc chtěně, ale stejně je to nádherná ukázka toho, jak může vypadat láska a lidská/robotická zarputilost. Lidé mají rozhodovat o tom, kdo je člověk. Mají na to vůbec kompetence? (05.07.2015)

Nemůžu si pomoct, ale Robin je mi vážně nesympatický. Nemyslím tím, že by byl aspirant na nejšerednějšího herce planety a přilehlého vesmíru to nee, detailní záběr na jeho krásné oči mě vždycky rozněžní, ale vadí mi ty jeho role ve filmech. Kompletně všechny ty až příliš dramaticky nudné slaďárny. Stále stejný, unylý výraz v obličeji, neustále utrápený nad životem, doplněné uvzdychaným hudebním doprovodem ... tydlencty typické, americké filmy, u kterých si plačky přijdou na své fakt, fakt nemusím. (04.09.2018)

Vizuálně náramně pohledná, vtipná a zároveň i velice inteligentní pohádka o robotovi, který se stal člověkem. Postupně stále víc a víc patetická a sentimentální, ale tentokrát mi to skoro vůbec nevadilo. Zvídavé děti ale i dospělé může tento film přivést ke spoustě podnětných a zajímavých ontologických úvah, ale leckteré jiné diváky bude asi dost spolehlivě nudit. Kromě výborného scénáře jsem ocenil i krásnou výpravu, skvělou trikovou práci (hlavně na postavě robota Andrewa) a navíc se mi ještě strašně líbila robofilní Embeth Davidtz v obou rolích své dvojrole. A Robinu Williamsovi jsem jeho androida bezvýhradně věřil, skvělý výkon. (12.05.2013)

První část sbližování Andyho a rodiny a uvědomování si jeho osobnosti s vynikajícím Samem Neilem se mi líbila moc, ale pak se film zbytečně vlekl a připadal mi nekonečný. Mám moc ráda Spielbergovu A.I.. umělou inteligenci, která je dojemná, ale zároveň dost drsná. Tohle je spíš film pro děti, ale to je hlavně režisérem. (04.09.2018)

Svým způsobem se jedná o přelomový film, neboť značí, že kyberpunková revoluce už dávno proběhla a její konstitutivní prvky jsou plně ratifikovány v estetice fikčních světů amerických melodramatických snímků rodinného typu. Zatímco např. filmy Já, robot, I.A., nebo Matrix, obsahující typické akční scény a hi-tech ponurou atmosféru, akcentující určitou temně-fatální předpověď budoucnosti, mají sklon vzbuzovat atavistický strach z probuzené technologie, vymknuté z rukou člověka, což je typické pro postkatastrofickou protokyberpunkovou hard core science fiction, Andrew žádným kybertechnologickým komplexem z budoucna netrpí, neboť je s ní pevně sžitý. William Gibson na rozdíl od Isaaca Asimova obavy z robotů a umělé inteligence nemá: tam kde Já, robot končí tam Neuromancer teprve začíná, neboť aporémou už dávno není to, zda nás vlastní technologie náhodou nepřekoná a nezahubí, ale zda ve svém rozvoji nepředstavuje ekvivalentní paralelní "bytující" entitu, jež představuje nový neantropocentrický evoluční skok. Střízlivé, civilně-nefuturistické dekorace ukazují na to, že vývoj estetiky architektury a designu je konzervativnější než ve Star Treku, což je diskutabilní - spisovatel Jan Křesadlo v sci-fi románu Girgal píše, že sci-fi beletrie se po určité době sama kompromituje svými neuváženými seky v esteticko-technologických vizích a stává se pamětnicky úsměvnou, proto se snaží své popisy v tomto směru zobecnit, právě tato vizionářská odvaha je však esencí science fiction, ale to jen tak na okraj. (16.03.2004)