Káva a cigarety

Nekouřím a kávu jsem měl dvakrát v životě (jednou z mladické nerozvážnosti, podruhé už jen z nerozvážnosti), nicméně při sledování Kafe a cigár to naštěstí žádný velký hendikep nebyl. Jim Jarmusch napsal vynikající povídky s Iggy Popem, Tomem Waitsem, Cate Blanchett (dvakrát), Alfredem Molinou, Stevem Cooganem a Billem Murraym, proložil je roztomilými legráckami typu Teslův transformátor či Elvisovo zlé dvojče, a další originální kousek, tentokrát plný kofeinu a nikotinu, byl na světě. Že by některý z příběhů byl vyloženě nezáživný či jaksi navíc, říct nemůžu. Přesto mi ale film připadl o pár minut delší než bylo nutné k absolutní spokojenosti. (11.05.2014)

Něco do sebe tento film má. Některé povídky jsou zajímavé více, jiné méně, avšak všechny mají skvělé herce, atmosférou prosycené prostředí, čemuž nahrává i černobílý obraz a hudba. Některé povídky však vzdor poutavosti postrádaly nějakou silnější pointu. Chyba? Možná záměr režiséra, možná nedostatek, ale při záběrech shora na stolky v kavárnách, je dobré si všímat, kolik kávy je v šálcích. Mnohdy, aniž by se herci napili, tak ji ubude nebo naopak přibude. (21.05.2014)

Když měl v kinech premiéru Paterson, prožíval jsem právě malý biografický absťák a zoufale jsem se rozhlížel, kterým snímkem svůj "hlad" po kinosále ukojím. Hodnocení, komentáře i odborné recenze měl sice skvělé, ale Jarmusch podle mých zkušeností patří ke skupině tvůrců, kde tenhle způsob získávání informací a obrázku o snímku nefunguje, protože režisérův kult kvalifikovanou debatu deformuje. Jarmuschovu tvorbu osobně dělím na dvě skupiny. Do té první patří Mrtvý muž nebo Noc na Zemi, do druhé Přežijí jen milenci. Ta druhá mě nepokrytě nudí a vyvolává lhostejnost; Kafe a cigára řadím spíše do té druhé skupiny. První dvě povídky naladily má očekávání na bod mrazu. Až jsem to chtěl vzdát, ale naštěstí jsem věděl, že přijdou i lepší kousky, jako je dialog sestřenek v půvabné dvojroli Cate Blanchett. Ten je často využívaný jako herecké cvičení na uměleckých školách. Zajímavější povídky jsou nicméně v menšině a nemohou vytáhnout celek do průměru. Jarmusch až příliš často pracuje s banalitou a stereotypem, jenže nijak objevně. Je to spíš únavné, mělké, někdy založené na pouhé přítomnosti celebrity, jindy na jediném fórku, který natažený do několikaminutové stopáže nedokáže prostor zaplnit. Několik povídek, kde lze hovořit o pointě, přináší v podstatě banální sdělení. To, že je Jarmuschův početný fanklub pravděpodobně považuje za objevení Ameriky a podobně je okouzlen i statickou formou založenou na opakování, je už věc jiná. Jarmusch často pracuje s minimalismem, tady už to někdy hraničí s urážkou diváka. Pro mě je na jeho snímku zajímavé snad jen to, že tabákovým kouřem prosycený film natočil v téže době, kdy byl v USA tabák rychle vytlačován z veřejného prostoru. Ať už film Jarmusch zamýšlel jako nostalgické ohlédnutí za minulými časy, nebo umělecký protest nad ztrátou části svobody a určitého prožitku, jeho postoj nesdílím. Celkový dojem: 45 %. (15.05.2017)

Kafe a cigára jsou prazvláštní směsou, kterou nespojují jen ony dva předměty z názvu, ale hlavně styl komunikace - který obvykle končí nějakým tím faux pas nebo trapasem. Tohle dílko Jima Jarmusche lze lehce rozdělit na dvě velké a jednu malou část - povídky s herci, povídky se zpěváky a povídky s neherci. Každá část má svůj smysl a kouzlo, ale přece jen o stupínek lepší jsou ty vypointované herecké exhibice (výteční Bratranci, směšně trapná Sestřenice, dobro-zlá Dvojčata, vtipná neřeč Roberta Benigniho, otec, co si platí lásku syna...). Pak jsou tu povídky se zpěváky, mají také pointu, ale ta obvykle není tak zjevná, což je samozřejmě dáno spíše civilnějším výrazivem (Iggy a Tom, RZA a GZA, Jack a Meg). Kafe a cigára jsou nevyrovnaným šťůčkem, každopádně nenudí a hlavně každý si najde své oblíbené cosi. U mě převažuje spíš pozitivní dojem z dobrého a originálního záměru posadit dva lidi ke stolku a nechat je povídat o něčem či o ničem, ze zajímavého obsazení, z dobře zvolené hudby, z černobílé hravosti... I kdybch hodnotila jednotlivé povídky zvlášť a pak je zprůměrovala, nevyšlo by mi míň než ***, takže 70%. (21.11.2006)

Pořádná dávka kávového opojení a cigaretového kouře. Bohužel shledávám za povedený pouze prostředek, tedy pár příběhů. A i tak to nebylo něco, na čem bych si vytvořila závislost :-) Povídání jsou vesměs o ničem a divák musí být naladěný na tu správnou vlnu. Neměla jsem u toho kafe a cigára, jen sušenky a coca colu, což může mít za následek právě ten průměrný dojem. :)) Dvojrole Cate Blanchett byla pravděpodobně nejzajímavější a utkne mi v hlavě asi jako jediná, celek však brzy upadne v zapomnění. Ale na jedno shlédnutí docela příjemná záležitost. I'm fucking addicted, ok? (28.07.2013)