Rozhovor

Výborné drama s neselhávajícím Genem Hackmanem v hlavní roli. Složitě zachycená konverzace je sice trochu nervózní, ale na první pohled banální. Ale čím víc informací hlavní hrdina má, tím se smysl jednotlivých vět i celého rozhovoru postupně mění. A z dramatu se stává paranoidní thriller. Francis Ford Coppola se projevil jako nadaný režisér, ale zejména jako výborný scenárista. (24.08.2008)

Nespochybňujem kvalitu, ktorá tu iste je, ale nejak mi nesedelo to až príliš pomalé budovanie atmosféry. Prvá polovica filmu sa neskutočne vlečie a nepomáha tomu ani riedky dej. Hackmana mám rád, ale i tak priznávam mierne sklamanie. Okrem vlažného tempa je tu mnoho scén, kde sa dokopy nič nedeje a film ešte viac naťahujú. Keby bol o 20 minút kratší, hviezdu by som určite pridal. O niektorých filmoch často hovoríme, že nestarnú a oslovia niekoľko generácií, ale toto myslím nie je tento prípad. Film nielen že vyzerá starý, ale aj tak na diváka pôsobí a to sa mi pri starších filmoch často nestáva. 60%. (04.10.2015)

Začal bych hlavolamem: jak je možné, že nám pohled do slunečních paprsků či svařovacího oblouku trvale poškozuje zrak, zatímco když se díváme na totéž v kině, třeba Sunshine se velkorysými záběry na slunce vyloženě pyšnil, oči zůstávají v bezpečí. Zjevně to má co do činění s tím, že na oko působí mnohem větší rozsah elektromagnetického spektra a v mnohem větší intenzitě, než jaký zachycují filmové kamery. Z čehož je celkem evidentní, proč nemůže film nikdy zcela odrážet skutečný svět, ačkoliv je o tom spousta tvůrců a ještě větší množství diváků odjakživa přesvědčena. Nikoliv však Coppola, neboť Rozhovor pojednává v zásadě o tom, proč není radno věřit svým očím a je lepší se spoléhat na sluch. Dokonce v tom spočívá obrovské morální poučení plynoucí z celého příběhu, neboť Gene Hackman tu nehraje nějakého ztroskotance či losera, jak se může na první pohled zdát, nýbrž naopak muže věřícího správně až do poslední chvíle ve vlastní sluch a nejmodernější zvukové vybavení, které používá pro svoji práci. Úplný závěr, kde hlavní hrdina sloupne tapety ve svém bytě, lze chápat i jako metaforu sloupávání falešných vizuálních mediálních fasád kolem, zatímco hrou na saxofon stvrzuje příklon ke sluchu a ke zvuku. Hrdina nosí rovněž brýle, což jen posiluje jeho nedůvěru ve zrak. Rozhovoru tato nedůvěra velmi prospívá i po umělecké stránce, neboť namísto poněkud otřepaných halucinací a divokých snů zprostředkovává stísněnou paranoidní atmosféru nepřímo a náznaky. Bývá-li tedy Rozhovor chápán jako kopie Zvětšeniny, je třeba k tomu dodat, že Antonioni řekl pouze jednu část pravdy (s obrazy je něco v nepořádku), ale dořekl to až Coppola. (14.10.2012)

Iným filmom dávam 3*, keď ma pobavia, hoci nemusia oslniť. Tu je to skôr vyjadrenie uznania za prácu, remeslo i viaceré detaily, nad ktorými som premýšľala až po filme. Inak totiž nemôžem povedať, že by som si k hrdinovi alebo deju vytvorila osobný vzťah. No dokážem uznať, že je to kvalitne spracované. (20.06.2017)

Veškeré své umění zapomněl Coppola doma v šuplíku a během natáčení se ani jednou neodvážil pro něj vrátit. Jinak si tento destruktivní zážitek nedovedu vysvětlit. První půlhodinu se do nekonečna omílá dialog sledovaného páru a když nastane okamžik, který by mohl dění posunout dál, tak se za asistence nevýrazné dramatizace vše odehrává znovu. Tím "vše" mám bohužel na mysli nulovou atmosféru, zcela chladné komponování hudby a nevídanou utahanost děje, který nemá absolutně žádnou snahu vybudovat jakýkoliv spád a nějakou klíčovost událostí. Od odpadu to zachraňují cca 3 sugestivní scény (scéna v hotelu, krev v záchodu a samotný závěr zobrazující náznak workoholismu). Pokud se na tento debakl skutečně díval prezident Nixon, tak ho měli vyznamenat Nobelovou cenou za odvahu. (30.03.2013)