Krstný otec II

Pokračování velmi kvalitních a velmi oblíbených filmů jsou vždy obtížná disciplína. Při použití známého ´´ dvakrát do stejné řeky nevkročíš ´´ někdy ani nemusí pomoct stačit fakt, že se vrací tvůrce původního filmu. Přesto dokážeme vyjmenovat pokračování, které si svou existenci dokáží naprosto obhájit a dá se dokonce v jistých případech i polemizovat nad tím, zda přeci jen nepřekonali své předchůdce. Terminátor 2, Vetřelci, Impérium vrací úder, Temný rytíř, Spider-Man 2 či Kmotr 2. Původní Kmotr si došel pro Oscara za nejlepší film a pokus vyrovnat se mu byl tedy obtížná mise. Francis Ford Coppola ovšem v roce 1974, dva roky po premiéře původního filmu skutečně dokázal přijít s pokračováním, které se svému předchůdci (minimálně) vyrovná. V roce 1974 tak Francis Ford Coppola realizoval další parádní kriminální epos, který do jisté míry s Kmotrem 1 tvoří jeden velký příběh. A na rodinu Corleonů vrhá tak trochu jiný pohled.   Kmotr II totiž není jen pokračováním příběhu Michaela Corleona na pozici Dona, ale také Kmotr II paralelně vypráví o původu Vita Corleoneho. Kmotr II tak vypráví dva separátní příběhy, které od sebe dělí časové zasazení a spojuje je jen fakt, že jde o příběh jedné rodiny/dvou generací. Příběh o tom, jak se z Vita Corleoneho stává někdo i příběh o tom, jak se jeho synovi o pár dekád později tak trochu láme led pod nohami a při snaze o spasení svého kriminálního impéria dochází i k narušení toho nejcennějšího - rodiny.   Z Kmotra II tak čpí nádech tragédie, který ještě více umocňuje fakt, že po smrti Vita Corleoneho už rodina Corleonových není jako dřív. Francis Ford Coppola vlastně k pokračování přestoupil zcela jinak, bylo poté vlastně riskantní vyprávět dvě příběhové linie v rámci jednoho filmu. Díky délce 200 minut a důrazu na obě linie to ovšem skvěle funguje. I tentokrát dochází ke kolotoči zrad, úmrtí a ztracených ideálů, opět je to řemeslně vyladěné do nejmenšího detailu a i tentokrát se musí sklonit klobouk nad tím, jak Coppola po druhé za sebou vypráví jeden (vlastně dva) velký strhující příběh, který Coppola spolu s Mario Puzem dokázali skvěle vyladit do jednoho funkčního celku, staré postavy dokázali ještě více rozpracovat a ty nové udělat stejně zajímavými.   Kráčet tehdy ve stopách vyšlapané Marlonem Brandem rozhodně nemohlo být jednoduché, Robert De Niro byl ovšem skvělá náhrada, kdy se dalo snadno uvěřit tomu, že je jeho Vito Corleone skutečně mladší verzi Vita Corleoneho v podání Marlona Branda. Přeskakování do Vitovy minulosti, kdy pomalu šplhá po potravním řetězci a stává se uznávaným a spravedlivým Kmotrem dohromady poté vrhá na tuto postavu tak trochu jiné světlo, především i k přihlédnutí nad tragickým úvodem z Vitova dětství. Celá linka z minulosti naprosto dokáže osvětlit, proč se Corleonova rodina dočkala tak významného postavení.   Je ovšem jasné, že Michael Corleone není svým otcem, i když by možná chtěl být jako on. V průběhu Kmotra II je zajímavé uvažovat nad tím, jak by Vito svému synovi poradil a v jistých případech se dá snadno odhadnout, že by Vito v jistých momentech na svého syna vyloženě pyšný nebyl. V podání Al Pacina se z Michaela Corleoneho definitivně v Kmotrovi II stává veskrze tragická figura, která při snaze o rozšíření své moci zároveň přijde o to, co je pro něj přeci jen důležitější. Přesně to, co člověku začne chybět až v momentě, kdy o to přijde. Závěrečná scéna naprosto skvěle funguje nejen díky opět famózní hudbě Nino Roty (tentokrát ve spolupráci s Francesocou Penninou a Carminem Coppolou, otcem Francise Forda Coppoly), ale především i díky faktu, že Pacino dokáže prodat Michaelovo aktuální rozpoložení skrze pouhý kamenný výraz.   Coppolův um na tehdejším vrcholu jeho sil za pochodu tkví ze všech stran. Kmotr II opět v jeho podání působil velkolepě, z různých scén tkví ta správná energie, Coppola přesně ví, kdy se hodí nostalgické vzpomínání na časy, kdy bylo líp i momenty, které sází na herecké výkony na vrcholu sil. Neplatí to jen o Pacinovi a De Nirovi, ale také o Robertu Duvallovi, Diane Keaton, Johnu Cazaleovi či Lee Strasbergovi a Michael V. Gazzovi. Právě tito dva se jako Hyman Roth respektive Frank Pentangeli představují jako další dvě stěžejní postavy v trilogii Kmotr a posílili už tak silně nabitý casting. Jak se postupně prolínají linky o splněném americkém snu a pádu na dno, definitivně se tím vlastně ukazuje o čem je celá trilogie Kmotr jako celek. O hodnotách. Těch hodnotách, které si Vito Corleone uvědomoval a měl je na prvním místě, jeho syn Michael ovšem skutečně není svým otcem. První dva díly Kmotra tak vedle sebe víceméně fungují ve skvělém kontrastu a především dohromady skutečně parádně fungují jako celek. První Kmotr možná lépe drží při sobě (především proto, že nemusí přeskakovat z jedné časové linie do druhé), Kmotr II je ovšem vynikající pokračování, které se po právu dočkalo na Oscarech ceny za nejlepší film roku 1974. Coppola si poté právem došel pro Oscara za režii, De Niro právem pro Oscara za nejlepšího vedlejšího herce a neostrouhali ani hudebníci, výprava a především scénář dvojice Coppola/Puzo. Naopak i podruhé (a ne naposled) v rámci Kmotra ostrouhal Al Pacino, na druhou stranu ovšem dokázal, že je v rámci Oscarů Michael Corleone jeden z nejvíce nedoceněných hereckých výkonů všech dob (platí to víceméně o libovolném díle trilogie).   Kmotr II je fenomenální pokračování fenomenálního filmu, které by příběh rodiny Corleonových mohlo uzavřít skvěle. Kmotr III vznikl v roce 1990 a oproti svým dvěma předchůdcům už není tak zásadní a především vtahující. Jeho existence ovšem alespoň vyznění Kmotra II dává ještě o řádek víc. I když Kmotr II toho vlastně zas tak moc navíc nepotřebuje a Kmotr III už toho vlastně moc navíc říct nemohl. I když se nedá říct, že Coppola potenciál úplně vyčerpal, Kmotr II přeci jen ve své době příběh rodiny Corleonů uzavřel fenomenálně. A čas mu dal tak trochu za pravdu, že tohle by bylo těžké nějakým způsobem překonat.... (29.03.2022) (menej) (viac)