Návrat domov

Přestože jsem Návrat domů viděla poprvé jako malá a věcí neznalá holka, dopadl na mě přetěžce. Neklade totiž důraz na znalost politiky a dat, ale na emoce. Jane Fonda se na jedné z protiválečných demonstrací potkala s Ronem Kovicem, který ji inspiroval větou "ztratil jsem svoje tělo, ale získal jsem svoji mysl" k myšlence natočit film o válce bez války. Realizace trvala léta, napsání scénáře, který prošel několikero pery a dotvářel se přímo na place, předcházelo pečlivé sbírání materiálů. Volba režiséra se ukázala být prozíravou i když - zvláště pak u natáčení milostné scény - docházelo k názorovým třením s Jane. Hal chtěl, aby byl na vozík upoutaný Luke poněkud "zdravější", Jane chtěla opak - aby jeho zranění víc korespondovalo s jeho depresí a cynismem. Výsledek je decentní a vyložit si ho lze tak i tak. Podstatné je, že Návrat domů ukazuje, co za nabubřelými vlasteneckými řečmi a vyznamenáními není vidět - veterány, kteří odvedli svoje a "teď nezacláněj", jejich zraněná těla, pochroumané duše, ztracené iluze a strach z budoucna, kde se s nimi nepočítá. To drsné poznání se nevyhne ani vojákovi tělem i duší, jakým je Sallyn manžel, ani Lukovi, který byl na střední playboy a do Vietnamu jel jak na mejdan, ani samotná Sally není ušetřena, když si projde přerodem od důstojnické paničky po ošetřovatelku v nemocnici pro veterány, aby nakonec stála mezi dvěma poničenými muži. Film nás doslova přenese dík své atmosféře (k níž neodmyslitelně patří i písně Rolling Stones, Janis Joplin, Beatles a dalších) v čase, je nabitý emocemi, aniž by spoléhal na cokoli laciného a podbízivého, mobilizuje k přemýšlení a závěrečná Lukova řeč ke studentům je nesmírně úlevná. Návrat domů sklidil zaslouženě 3 Oscary a 5 nominací, Jane Fonda si nedala pokoj a děkovala za toho svého ve znakové řeči. (02.01.2007)

Šerednosti Vietnamu prostřednictvím pouze toho, jaké to je posléze "doma", když zjistíte, že klid nepřichází, nikdo se nestará a nechápe, je šikovný způsob, jak vykřesat soucítění s (bůhvíproč) dobrovolníky i bez přehnané ukázky boje v džungli v celé nahotě a snahy šokovat. Přesná Jane Fonda a Jon Voight, kterému to už nikdy takhle vsedě neslušelo, perfektní soundtrack a pomyslné slzy za všechny, kteří nás ovlivnili, v našem životě byli a už nejsou. Baby you're out of time... (17.10.2020)

Jedna věc je, že v sedmdesátých letech točil Hal Ashby skvělé filmy jako na běžícím pásu, ale stejně se nestačím divit, jak krásně se mi tohle komorní drama s jasným poselstvím a pro Hala víceméně typickými hrdiny sledovalo. Můžou za to určitě ty krásné filmové šedesátky, nabité bezkonkurenční muzikou (v Ashbyho podání navíc ve zcela necenzurované podobě), skutečnými emocemi a ztracenými iluzemi o lásce a osobní svobodě. Můžou za to jistě i perfektní herci, kterým přeci jen kraluje trochu schizofrenní veterán Jon Voight ukazující tu citlivější, civilní stránku jeho bohatého herectví. A může za to samozřejmě Ashby, který uměl za kamerou mluvit v dané oblasti pohnutých lidských osudů tak obratně a hlavně přesvědčivě jako snad nikdo jiný. U 4* zůstávám výhradně z toho důvodu, že se ve filmu nestane absolutně nic, co by nebylo od počátku očekávané nebo dokonce nevyhnutelné.. 80% (17.03.2014)

Silné drama nečekané lásky manželky ve vietnamské válce bojujícího vojáka k paraplegikovi - veteránovi z Vietnamu. Není to film válečný, žádnou válečnou scénu zde najít nelze, ale film psychologický o vyrovnávání se s traumaty dvou válkou zničených mužů. Trauma z válečných hrůz, trauma z postižení, trauma z odjezdu manžela, z nevěry a trauma z návratu domů k nevěrné ženě. Film více pro ženy než pro muže. Kvalitně vybraná hudba - např. loučení při odjezdu do války s Hey Jude. Trailer: http://www.csfd.cz/film/16506-navrat-domu-coming-home/videa/ (01.02.2010)

Tématicky i poselstvím silný snímek, který naplno využívá vynikající herce ke svému užitku. Bolestivého období Spojených států nepřestane pálit Američany asi nikdy, ale přes všechnu příběhovou sílu a vyjádření o hrůzách (neukázané) války, tomu v mých očích stále dost chybí. Postavy mi sympatické nebyly, i když možná ani neměly, ale vůči ženám jako je hlavní postava mám lehkou averzi. Styl doby je vystižen skvěle, čemuž pomáhá vkusné pohrání s největšími hity, které ve filmu zazní (jako vnitřní i vnější hudba). Mezi hlavní prvky, které film chce ukázat bych nezapomněl stavět problematiku nemocnic pro veterány během/po válce ve Vietnamu. Téma "postavení/potřeb" manželky, která potřebuje zaplnit místo po odcházejícím manželovi by vyšel na samotný seriál... Emoční síla filmu na mě vůbec nedopadla. Možná je to důsledek velkého počtu filmů s antimilitarismem (Vietnamu obzvlášť), ale tahle oscarová přehlídka jako by říkala to samé, co nejeden film před ní/po ní. Já raději Narozen 4. července... (pochyby mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami vysoké hodnocení převážilo dolů) (05.02.2010)