Návrat domov

Tohle není zbytečně emotivně vyhrocené, naopak se herci snaží o to, aby to bylo relativně klidné, což se jim popravdě daří docela dobře. Jane Fonda a Jon Voight jsou prostě skvělí a sedli si dokonale. Ale i ostatní zde mají své místo. Jeden z nejlepších filmů o válce bez válečných scén, jaký jsem kdy mohl vidět. (12.02.2018)

Halu Ashbymu se "Návratem domů" povedl mistrovský kousek - natočit naprosto jednoduchou formou obsahově nesmírně silný film, vskutku protiválečné drama bez jediné krvavé bojové scény, citlivě milostné drama bez vášnivých srdcervoucích vztahových klišé, film o naprosto obyčejných lidech, jejichž životy a sny fatálně zasáhne válka, která vlastně ani není >jejich< a s níž vpodstatě nechtějí nic mít. Muži mají jen pocit povinosti k vlasti a potřebu si dokázat svou statečnost a ženy jsou jen ty jednoduché paničky, co "byly vychované" k jejich podpoře a následování... Ale >osud< všechny zúčastněné donutí nejen nějak změnit své postoje ale i schopnost nastalé situace smysluplně řešit... Režiséru i ostatním protagonistům se navíc podařilo (i díky dobovým rockovým songům) skvěle vystihnout styl a atmosféru doby konce >šedesátých< let, kdy Válka ve Vietnamu vrcholila a Amerika ještě zcela neznala její možné následky pro ni samotnou. "Nejsem nepřítel, nepřítel je válka" - zazní při závěrečném střetu obou mužských >hrdinů< a v tomhle případě to vůbec nezní jako jen nějaká fráze. Tenhle návrat domů končí tragicky - a tak nakonec ve fatálním finále přichází další zbytečná smrt a snad nějak i symbolicky poslední pohled kamery končí na nápisu ve dveřích supermarketu: "Lucky - Out"... Tak... - - - - - (Poprvé viděno někdy pradávno více tomu jak dvacet let v ČST i v kině, komentář zde po znovuzhlédnutí 6.9.2009 na ČT2 jako třináctý - 7.9.2009) (21.09.2005)

Viděno znovu po aspoň 20 letech. Naléhavost a aktuálnost tomuto snímku vydržela. No jo, na válečné mrzáky nejsou peníze, byť by jistě stačily výdaje za 1 den války aby na zmírnění trpkosti jich osudů bylo financí víc než dost. Zrazeni dvakrát - nejdříve propagandou, která je krmila vlasteneckými frázemi, pak nezájmem o jejich osud. Jako by jim bylo naznačováno, že měli hrdině padnout a ne kazit svou zmrzačenou existencí optimismus národa. Ale impérium se již poučilo a namísto občanské armády zřídilo žoldácký sbor. Tím se hodně věcí zjednodušilo. Výkony Fondové a Voighta jsou nadprůměrné. (05.05.2015)

Fakt sem se toho filmu bál. Ashby mě nasral Haroldem A Maude, kterej svojí povrchností a naivitou směle konkuroval hippiekům samotným. Od Návratu domů sem čekal nechutně sladkou limonádu, ale kupodivu se to dá pít i při dietě. Kdo viděl cokoliv od Ashbyho, tak ho nepřekvapí, že na jeho postavách by se dalo hloupoučkým dětem vysvětlovat, co je to klišé. Ale je na čase smeknout klobouček a odůvodnit čtyři hvězdy. Jon Voight a Jane Fondová - to je jedna husťárna (teda dvě). Skutečně parádní hraní a celý dvě hoďky si drželi moje sympatie. Taky nejde opomenout parádní hudbu, vesměs konec šedesátých let (Stouni, Brouci, Hendrix, Joplinová, Steppenwolf atd.). Na příběhu vás nic nepřekvapí, neuslyšíte nic novýho, originálního, ale není snad fajn plivnout si jednou za čas na americkou vlajku? (01.02.2010)

Rok 1968: Z rádií na západní polokouli je slyšet Hey Jude, Just Like A Woman, Out of Time, Born to Be Wild..., na východní polokouli ve Vietnamu probíhá ofenzíva Tet a Američani páchají masakr v My Lai... Kdo se z Vietnamu vrátí domů živý, vrátí se jako jiný člověk; poznamenaný nesmyslnou válkou a oklamaný těmi, kteří jej do ní poslali. Ashbyho Návrat domů je svého druhu politické prohlášení, které sice odkazuje na již skončený konflikt (film vznikl 3 roky po skončení války ve Vietnamu), které je však stále platné a potřebné. Toto neobyčejně silné drama ukazuje, jak nebezpečný je nacionalismus a slepý patriotismus, jak nebezpečné jsou fráze typu "...the Marine Corps builds body, mind and spirit..." Kpt. Bob Hyde zblbnutý podobnou propagandou a nasáklý neurčitým patriotismem odjíždí do Vietnamu bojovat za svou vlast, jeho žena Sally při něm stojí loajálně a přijímá roli dokonalé občanky. Dál by mohl příběh pokračovat v tomto stylu jako hrdinský epos placený Pentagonem, ale to by se Sally nesměla setkat s ochrnutým veteránem Lukem, který jí i nám všem ukáže, jak špatná je patologická podřízenost, slepá víra a loajalita, a to jak ve vztahu muž-vlast, tak i ve vztahu muž-žena. Ukazuje nám, jak potřebná a nutná je emancipace. Jednoduché vize a poučky, kterým podlehl Bob a jiní, se totiž v realitě podstatně komplikují: Z hrdých patriotů se stávají pouhé figurky na šachovnici, které, jakmile jsou ze hry vyřazeny, jsou již k ničemu, uklizené v ústavech pro mrzáky (maximálně s bezcennou frčkou na klopě). Tváří v tvář všem těm zvěrstvům a faktické marnosti toho všeho se rázem problematizuje i samotný obsah pojmu "hrdina". Luke v emotivní řeči před studenty zdůrazňuje zdánlivě samozřejmou věc spojenou s jakoukoli válkou: "Neexistuje dostatečný důvod pro to, aby nám v náručí umíral jiný člověk, či vidět nejlepšího kamaráda roztrhaného na kusy... Musíte si zvolit, teď..." A skutečná volba není možná, pokud nezapojíme vlastní úsudek oproštěný od frází a přístupu "dělat-co-se-sluší". (Možný SPOILER:) Silný emocionální náboj filmu dodává také milostný vztah Sally a Luka, který v mnohém podtrhuje ústřední motiv filmu: Sally se emancipuje, její život je smysluplnější a ona sama zralejší (=symbolický význam prvního orgasmu?). Přestože Luke představuje v jejím životě důležitého muže, stále miluje Boba a nehodlá ho opustit. Už to prostě není jen ta "pravá občanka" na šachovnici života a vlasti, ale člověk s autentickými prožitky, myšlenkami a zkušenostmi; člověk, který se vymanil z bytí v podřízenosti. Nepřítel je válka a bylo by fajn, kdyby toto poznání vycházelo už jen ze sledování těchto filmů a ne z vlastní participace na ní; kdyby si už mladí kluci nemuseli z kolečkového křesla říkat "I'm a lot fucking smarter now than when I went". (26.08.2013)