Čas žít a čas zemřít

Hodně realistické, ani vás nenapadne, že se tohle skutečně neděje, ale že je to „jen“ film. Na druhou stranu ale taky hodně subjektivní, takže poměrně těžko přístupné a proniknutelné, což pro diváka ústí v jakousi nezajímavost. Někdy až poněkud do sebe zahleděné. Množství perfektně natočených a působivých záběrů bohužel nevyvažuje jinak celkově chladnou odtažitost filmu. (13.10.2009)

"Touhu, opatrnost" Lee Anga jsem už znala, kvůli vtipné programové změně jsem neviděla "Teroristy" Edwarda Yanga, na které jsem se pravda dost těšila, takže "Čas žít a čas zemřít" pro mne zůstává vrcholem veselské taiwanské přehlídky 2011. A vůbec bych filmy Hou Hsiao-hsiena v našich kinech uvítala mnohem spíš, než tu běžnou bídu, co nám distribuce pyšně nabízí. (28.12.2011)

Jo viem o tom, ze jestvovalo nieco ako Seminar Taiwanskych filmov vo Veseli nad Moravou. Ja som na to prisiel ako clovek, ktory zaviedol filmovu prax miesto filmovej teorie. Siao Sien Chou ma svoje tempo, ktoreho sa drzi a svoje temy, tu nenajdete trojpismenkovu organizaciu ako je to u Segosa. A prave to je na tom to najlepsie - chlapcenske dobrodruzstva, snivania taiwanskej babky o navrate na kontinentalnu Cinu ... pohoda, klud, vyrovnanost - s maximalnym hodnotenim nevaham . 92 % (16.01.2021)

Jeden z najmenej depresívnych filmov o umieraní a to bez akejkoľvek zbytočnej presladenej sentimentálnej vložky. Čas žiť a čas umierať je však, ako názov napovedá, aj o čase žitia, zároveň však z umiernenej réžie a ucelenosti diela vyplýva, že smrť je súčasťou života. Možno ma film uhranul aj vďaka tomu, že som v tomto smere, i keď o pár rokov neskôr, musel prežiť to, čo Ah Xiao a tak som sa do jeho kože, ale aj kože jeho rodiny, nemusel empaticky a tak trochu nasilu vžívať, ale skôr sa mi v pamäti otvárali znova rovnaké obrazy z minulosti. Je zásluhou tvorcov, že som pri tom necítil depresiu, ale skôr kľud a zmier. (19.08.2019)

(KDV) (SEMINÁŘ TCHAJWANSKÉO FILMU VE VESELÍ NA MORAVOU) Z Hou Hsiao-hsienovy trilogie o dospívání jsem bohužel neviděl první (LÉTO U DĚDY, 1984) a poslední část (PRACH VE VĚTRU, 1986), ale nemyslím si, že by mě to nějak znevýhodňovalo jako diváka. Každý díl totiž vychází z autobiografických zážitků svého scenáristy, a tak zatímco u prvního dílu to byl Ču T´ien-Wen a u třetího Wu Nien-jen, kdo se nejvíce podepsali na scénáři, ČAS ŽÍT A ČAS ZEMŘÍT pojednává o Hou Hsiao-hsienově dospívání._____ Nepřekvapí tak, že je vyprávění podáváno optikou dospívajícího mužského hrdiny, který v závěru prostřednictvím svého komentáře mimo obraz shrnuje celé dění. Spíš než o autobiograficky laděné vzpomínky se sentimentální a nostalgickou hodnotou jde o vzpomínání na dobovou kinematografii, které se ČAS ŽÍT A ČAS ZEMŘÍT, jež se odehrává ve 40. letech, svou formou přizpůsobuje. Pomalu plynoucí vyprávění, statické kompozice s převažujícími velkými celky a generační tematika s problematikou úcty mladých ke starým a odchodu z města za lepším/dožití na daném místě… Hou Hsia-hsien svou inspiraci tvorbou Jasudžira Ozua nijak nezatajuje, a zde je nepřehlédnutelná. Naladit se ovšem na specifický temporytmus není zrovna nejsnažší, zvlášť v rámci Semináře tchajwanského filmu ve Veselí nad Moravou, kde bylo v jeden den promínuto sedm titulů a tento byl jako první v brzkých ranních hodinách. (31.03.2011)