Meno ruže

Nebudu nic zapírat, pokud bych se na Annaudovu adapatci naprosto božské knihy Umberta Eca (kterou řadím mezi nejlepší knihy, jaké jsem kdy četl, a nebylo jich málo) dívat z pohledu milovníka předlohy, nutně bych jej musel rozmetat na kopytech. Naprosto postrádá bohatost a vrstevnatost Ecova románu a zjednodušuje jej pouze na reprodukci detektivní linie, která v románu hraje pouze okrajovou roli. Jenže za za léta praxe filmové publicistiky jsem se už naučil, že nesmím zakládat hodnocení filmových adaptací výborných románů na vzájemném srovnávání, protože pak bych nemohl vzít na milost dlouhatánskou řádku filmů, které jsou samy o sobě výborné, ačkoli předlohám nesahají ani po puchýře na patách. Jméno růže je přesně ten případ, kdy se musím pokusit zapomenout na to, že "nějaký" Umberto Eco napsal "nějaký" román a brát jej tak, jak leží, sedí a běží. Annaud se, jak jsem již řekl, zaměřil především na detektivní linii příběhu a setkání stoupenců papeže a císaře použil pouze k tomu, aby na scénu uvedl ďábelského inkvizitora Bernarda Gui, kterému přiřkl řadu "nových vlastností" a nevyřízených účtů s Vilémem z Baskervillu. Dusnou atmosféru nehezkého a špinavého středověku buduje od prvních minut za vydatné pomoci Hornerovy nenápadné hudby, kterou si neuvědomíte, ale mrazí vám z ní v zádech, mohutných staveb, propracované výpravy a především na hereckých výkonech hlavních představitelů. Ačkoli jsem si knihovnu představoval podle Ecova popisu úplně jinak (především na jednom patře, nechápu jak v tom bordelu mohli vůbec něco najít :), je důmyslně vytvořen i labyrint, který působí vskutku nepříjemně a sám bych do něj neměl asi odvahu vlézt (ale kvůli těm knihám bych stejně neodolal). Mrzí mě jen, že dobře gradovaný příběh zabil nesmyslně naplácnutým koncem (vlastně celou poslední půlhodinou), který s Ecem nemá nic společného a působí dost podivně (jde o jakýsi kvazihappyend, pominu-li požár, nějaké to upálení a tak). Líbí se mi Annaudova důvěra v diváky, protože aby si divák příběh užil, musí znát zhruba středověké dějiny křesťanské církve (především by měl vědět, kdo byl Dolcino) a autory středověku a antiky, především tedy Aristotela a jeho knihy Poetiky (a hodí se i Augustinus Aurelius, Tomáš Akvinský a Vilém z Occamu), protože si nějak neumím představit, že jinak ten film pochopí (možná proto Annaud celý závěr koncipoval tak, že už vůbec není důležité, kdo a proč vraždí, ale jak dopadne Bernardo Gui). Sean Connery podává jeden z nejlepších hereckých výkonů své kariéry a i během čtení knihy jsem si jej coby Viléma instinktivně představoval. Překvapil mě i mladičký Christian Slater coby Adso (ze kterého bůhvíproč udělali Františkána). Dlouho jsem se rozhodoval, jak film vlastně ohodnotit, protože pokud bych měl brát v potaz dokonalou knihu, byl bych zřejmě přísný, jenže nakonec si říkám, že bych se podobných předsudků měl snažit vyvarovávat a za atmosféru a gradaci příběhu si nakonec Jméno růže čtyři hvězdičky zaslouží, i když s odřenýma ušima a možná i nosem. Jsem nakonec velmi rád, že Eco měl z celého filmu velmi podobné dojmy a rozhodl se, že filmové adaptace není zrovna to, po čem touží a práva na Foucaultovo kyvadlo a další knihy úzkostlivě střeží. __ Za laskavou faktickou opravu dekuji uzivateli Alt_man. (13.09.2003) (menej) (viac)