Metallica: Some kind of monster

I rockeři mají své dny. A někteří, třebas takový Lars Ulrich, mají JENOM své dny. Mít v kapele tuhle ukňouranou vztahovačnou primadonu je vážně za odměnu. Na druhou stranu, bez něj by byla Metallica poloviční a ‘Some Kind Of Monster‘ výrazně méně zábavnější. Stupidní hádky, k posrání klidnej cvokař, odvykačky, boj s Napsterem, výchova potomstva, tvůrčí krizovka i krkolomné hledání náhrady na věčně problematický post basáka – zkrátka je vidět, že album ‘St. Anger‘ se rodilo v hodně těžkých bolestech a fakt, že jste rocková hvězda, Vám na Vaší cestě životem nemusí být vždycky nutně ku prospěchu. Ačkoliv uznávám, že celej ten nablejskanej kolotoč slávy, peněz a chlastu je dost pádnej argument pro to založit v garáži vlastní kapelu a poohlédnout se v telefonním seznamu po čísle na nějakýho hodně dobrýho psychoterapeuta… :-) (12.09.2012)

Metallica se rozhodla k veřejné, hodně emotivní, intimní zpovědi. Otevírání starých ran (Dave Mustaine), vzpomínky (Cliff Burton), nová krev do metalového srdce (Robert Trujillo). Napětí mezi Jamesem a Larsem by se tu dalo krájet. Měla jsem pocit, jako bych sledovala dlouholeté manželství, které prochází těžkou krizí. Ale tihle velcí kluci ošlehaný životníma zkušenostma, tihle dlouholetí kamarádi to nakonec všechno ustáli. Zajímavý dokument. (18.07.2014)

Dokument, víc než jen o Metallice o "normálních" vztazích mezi lidmi svázaných velmi dlouhodobou spoluprací. Ponorková nemoc uprostřed statisícových davů. Co na tom že je to Metallica, co na tom že je to největší rockový bordel ever, tady boduje šest úplně normálních chlapů v místnosti a rozhovory, z jejichž obyčejnosti a samozřejmosti s jakou doprovází jakýkoli kreativní proces, kdekoli na světě, až mrazí. Mezi hudebními dokumenty tak patří k jasné špičce. 8/10 (06.12.2013)

Čtyři hvězdy ode mě o něčem vypovídají, že nejsou za zásluhy - členům Metallicy jsem stále nezapomněl plivnutí do tváře internetu a jejich hudba je mi jednou z nejvzdálenějších (závěrečné "metalování" po nástupu na Morriconeho The Ecstasy of Gold mi jako fanouškovi soundtracků příde hodně směšné). Ale tento explicitní dokument prošpikovaný dramatickými scénami je výhra, ve kterou dokumentující Berlinger se Sinofskym nedoufali ani ve svých nejčokoládovějších snech. Srovnávání s absurdností Spinal Tap není zas tak mimo, jak by si většina hardcore fanoušků přála. :-) Největší výtka - stopáž! Dvě hodiny dvacet je opravdu moc na dokument o dvou letech kapely. 70 % (30.07.2010)

Skoda, ze podobne dokumenty nema vic a zajimavejsich skupin. Some Kind Of Monster jde do hloubky, interne a emocionalne to rozebira jednotlive cleny skupiny, analyzuje proces tvorby alba St. Anger (mimochodem dost hrozne album) i mezilidske vztahy. Je to (nebo se to alespon tvari) uprimne a neboji se ukazat, ze tohle je v podstate banda alkoholiku. Dokument jako takovy tedy funguje dobre, skoda jen, ze se zameruje na skupinu, ktera svou nesympaticnosti atakuje maximum. Sebezamereny odboj Metallicy proti digitalni revoluci a free culture je proste jedna z tech veci, ktere se nezapominaji, neodpousteji a jenz z teto ctverice udelal navzdy bandu hamiznych debilu. 7/10 (06.09.2010)