Metallica: Some kind of monster

To čo sa dozviete o Metallice z tohto filmu sa o nej nedozviete nikde inde. Tie najemociálnejšie momenty zachytené kamerami, tie najzaujímavejšie momenty z nahrávania St.Anger a tie najhlbšie rozhovory a najintímnejšie informácie o členoch kapely. Všetky ´thanx´ sveta za tento film a za to čo nám ukázal a samozrejme veľký obdiv pre našich chlapcov, ktorí to nemali také jednoduché ako sme si to mysleli my. (05.07.2009)

Metalliku poslouchám nějakých 28 let. Jistou dobu to byla má nějoblíbenější metalová kapela a cením si ji dodnes, i když se po černém albu naše cesty na čas rozešly. Metallica šla dál, já zůstal u prvních čtyř desek a když byla chuť, tak i u té černé. Mnoho let mi cosi říkalo, že bych tenhle dokument neměl vidět. Ale letošní koncert kapely v Praze mě k tomu přiměl. A zhlédnutí tak trochu mému niternému pocitu dalo za pravdu. Ten dokument, obecně velmi slušná práce, skvěle koncipovaný dokument o kapele, který není jen o hudbě (vlastně skoro vůbec, respektive jen okrajově), mi poopravil mé názory na některé postavy. V některých případech dost razantně. A zjištění (ano, nepátrám a nehledám informace o kapelách, zajímá mě spíše jejich tvorba), za jakých okolností odešel Jason Newsted, pro mě nejsympatičtější a nejoblíbenější člen tohoto kolosu, mě dost zasáhlo. Dokument je to dobrý, Metallicu poslouchám dál, ale pocit, že tohle jsem neměl viět, zůstává. Někdy je dobré od tvůrce znát jen jeho tvorbu. (09.04.2018)

Nejsem fanynka Metallicy, vlastně od nich znám jenom Nothing Else Matters, ale tenhle dokument se fakt povedl. Tak otevřenou zpověď jsem vážně nečekala, hodně se toho o nich ukázalo. Nejdřív jsem si říkala, že jsou to děsný egomaniaci zahleděný do sebe, ale na konci jsem si uvědomila, že se vlastně vůbec ničím neliší od nás "obyčejných" lidí. Kdyby byl dokument o maličko kratší, vážně bych uvažovala o 5*. (18.06.2004)

Čtyři hvězdy ode mě o něčem vypovídají, že nejsou za zásluhy - členům Metallicy jsem stále nezapomněl plivnutí do tváře internetu a jejich hudba je mi jednou z nejvzdálenějších (závěrečné "metalování" po nástupu na Morriconeho The Ecstasy of Gold mi jako fanouškovi soundtracků příde hodně směšné). Ale tento explicitní dokument prošpikovaný dramatickými scénami je výhra, ve kterou dokumentující Berlinger se Sinofskym nedoufali ani ve svých nejčokoládovějších snech. Srovnávání s absurdností Spinal Tap není zas tak mimo, jak by si většina hardcore fanoušků přála. :-) Největší výtka - stopáž! Dvě hodiny dvacet je opravdu moc na dokument o dvou letech kapely. 70 % (30.07.2010)

Výtečný dokument o hlubokém pohledu na nefungující kapelu. Sociální analýza a vzájemné navazování pošramocených vztahů! Netušil jsem, že i člověku samotnému může něco dokument předat a to nemusíte ani poslouchat Metallicu, protože je samo o sobě zajímavý jen pozorovat. Vše je tak sugestivní a přirozené, jakoby jste se sami cítili součástí. Před shlédnutím jsem vlastně ani takový fanda Metallicy nebyl, natož aby jsem znal jejich alba a měl je naposlouchané. Ovšem poté jsem všechno napravil a nejvíc si cením hlavně prvních čtyř záseků v diskografii. Na tu dobu to muselo být opravdu nadčasové a tu sílu jsem si uvědomil nejvíc na Sonisphere festivalu. (16.08.2013)