Nemý film

Ne vždy je výsledný produkt adekvátní nápadu a odvaze, s níž se pustíte do jeho realizace. Natočit v 70. letech barevnou němou komedii lze vnímat jako milou provokaci, obsazení několika největších hvězd té doby (Paul Newman, Burt Reynolds, Liza Minnelli) jako vydařený vtip, absenci alespoň trochu ucelené dějové linie pak jako podraz na diváky. Film, reflektující v druhé rovině pozření velkých studií klasického Hollywoodu nadnárodními konglomeráty, je sledem skečů (často snímaných "postaru" statickou kamerou), jež s větší či menší nápaditostí odkazují především k němým groteskám. Jak už tomu u Brookse bývá, některé gagy jsou podařené, jiné trapné. Totéž dnes platí také o spoustě grotesek, zvolená forma tím pádem funguje zejména jako omluva režisérova sklonu k nestydaté dětinskosti. Cameo Marcela Marceaua a honička na kolečkových křeslech patří k vrcholům komedie jinak spíše úsměvné než směšné. 80% (02.10.2006)

Místy povedené (hlavně scény s hollywoodskými hvězdami), místy se vtipy často stávaly trapnými. Byla to opravdu odvaha natočit neogrotesku 50-60 let po skončení éry němých filmů. Možná kdyby Brooks "omladil" i vtipy a nepoužíval humor 20.let, líbilo by se to všem více. Přeci jen se dnes většina lidí zasměje u novodobější komedie než u grotesky. Koupelnovou scénu s Burtem Reynoldsem nebo honičku na invalidních vozících s Paulem Newmanem by si ale neměl nechat ujít nikdo. (15.07.2008)

Jako pocta milé, jako pokus proti stereotypu výborné a chvályhodné, jako samostatný film přes svou naivitu a nevyrovnanost překvapivě přijatelné a s přibývajícími minutami stále vtipnější. Některé gagy sice nemohly fungovat ani v době vzniku, ale na druhou stranu třeba taková nemocniční honička s Paulem Newmanem nebo Caanův houpající se přívěs jsou téměř nadčasové situace. A to nakonec rozhodlo, že jsem Brookse chápal čím dál víc. Silent Movie byl natočen přesně s takovým nadšením, jaké předvádí ve filmu hlavní trojice při hledání hvězd a jde jen o jediné - umět si ho užít. Tak se nemračte na sem tam vyčpělý vtípek a běžte tleskat Vilmě. 70% (10.11.2007)

Nevím, jestli je Mel Brooks zakladatelem filmové parodie, ale dost bych tomu věřil. Jeho snímky jsou hodně zvláštní a ne každému sednou, ale Němý film se podle mého musí aspoň trošku líbit každému. Je to totiž krásná vzpomínka na grotesky s haldou lepších i horších vtipů, které dohromady tvoří neopakovatelnou mozaiku. 80% (26.02.2017)

Žasnem nad tým, do akých najmenších detailov a podrobností dokázal Mel Brooks odpozorovať, dôsledne zachytiť a navrch sparodovať typické znaky nemej grotesky. Čo sa na prvý pohľad javí ako relatívne povrchný a miestami trápny pokus o nápodobu zašlej éry, je v skutočnosti nesmierne sofistikovaným mnohovrstevnatým tvarom, experimentom, satirou, dokumentom doby a metafilmom v jednom. Netrvá dlho, než si uvedomíme, že príbeh o trojici extravagantných kamarátov natáčajúcich v 70. rokoch nemý film je príbehom vzniku filmu samotného. V duchu nemej grotesky je však dejová konštrukcia tvorená sledom jednotlivých gagov a scénok (v ktorých sa tradične popierajú fyzikálne zákony), tu lepších, tu slabších. Kolísavú kvalitatívnu tendenciu možno pripísať schopnostiam režiséra, no len ťažko to možno filmu vyčítať. Vďaka tomu totiž vyniknú tie skutočne vydarené vtipy a zároveň tým omnoho presnejšie a uveriteľnejšie vystihuje hlavný prúd produkcie grotesiek, ktorý trpel rovnakými neduhmi - možno to teda rovnako vnímať i ako premyslený zámer a skutočnú trápnosť môže filmu pripisovať len divák s malými poznatkami o tejto ére. Množstvo scénok taktiež odkazuje ku svojim proťajškom v nemom filme; naháňačka na invalidných vozíkoch (ktorá obsahuje taktiež referenciu na Bena Hura) pripomenie legendárnych "keystoneských policajtov" a scéna, v ktorej sa všetci ponúknu zapáliť Anne Bancroft cigaretu je totožná so scénou v závere Der Letzte Mann F.W. Murnaua. Film taktiež zdarilo reflektuje veľké pohyby a zmeny v Hollywoode. Od počiatkov štúdiového systému 20. rokov, cez pády a návraty veľkých persón, hviezdny systém 30. a 40. rokov a novú vlnu, oživujúcu kinematografiu konca 50. a 60. rokov, pohltenie Paramount Pictures v roku 1966 spoločnosťou Gulf & Western (vo filme Engulf & Devour) až po vrcholnú éru zvukového filmu 70. rokov, vtedajšie celebrity, trendy a spoločenskú uvoľnenosť. Mel Brooks zachádza v intertextualite ešte omnoho ďalej, keď parafrázuje a odkazuje na známe motto MGM, alebo svoje vlastné filmy (nemožno si nevšimnúť plagátu na Young Frankenstein) a do toho vnáša autobiografické motívy. Fakt, že si vďaka šialenému tempu grotesiek a "screwball comedies" udržuje i pri takom enormnom množstve línií a odrobiniek prehľadnosť, je známkou precíznej dramaturgie a sústredenej réžie, ktorá presne vie, čo a ako chce týmto filmom povedať. Od 5-hviezdičkového hodnotenia ma delí len domnienka, že si napriek všetkému mohol dať Mel Brooks na vyrovnanosti záležať väčšmi, tak, ako tí skutoční majstri nemých komédií. 85% (18.01.2015)